Žij, dokud dýchám

Kapitola 39

Chloé se opírala o moji skříňku a zamračeným pohledem si měřila okolí.

,,Čau," řekla, když si mě všimla. ,,Kde jsi byla?"

,,To je na dlouho," oznámila jsem jako by se nechumelilo a začala si ji prohlížet.

Stále to byla Chloé, která měla výstřední vzhled. Vlasy měla tentokrát nebesky modré a žluté linky kolem očí. Na nohou měla ty samé kecky ve kterých jsem ji viděla naposledy. Měla na sobě růžový kabát, který nosila spolu se studenty kvůli rozbitému topení.

,,Vážně?"

Zadala jsem kombinaci svého zámku a vzala si knížky, které tam celou dobu ležely. Poznala jsem, že je někdo prohledával. ,,Chceš dneska přijít k nám domů?"

Vypadalo to, že každou chvílí její aura vybuchne. Snažila jsem se na ni moc nezírat a neprohlížet si ty tmavé barvy. ,,Ne. Chci, abychom šly na záchody a pohovořily si."

Zabouchla jsem skříňku a ten zvuk se rozlehl celou chodbou. Pár lidí se otočilo a když si všimli mého upřeného pohledu, ihned odvrátili zrak. ,,Fajn."

Vyšly jsme pryč z chodby a zamířily k nejbližším dívčím toaletám. Chloé šla přede mnou, pohled tvrdý a naštvaný, ale mlčela. Viděla jsem, že to v ní vřelo. Prázdným pohledem jsem ji následovala a pátrala očima po Carlovi.

Potřebovala jsem ho najít a získat ty desky. Byla jsem připravená si všechno přečíst a věnovat tomu větší pozornost. Něco mi muselo utéct, věděla jsem to. Před několika týdny jsem byla přílíš vyděšená z pomyšlení na to, že bych si vzpomněla. Díky strachu mi mohlo uniknout tolik věcí - a s tím byl nadobro konec.

Vešly jsme na toalety a dvě dívky, které si povídaly a špulily rty před zrcadlem, se ani neotočily. Chloé vyštěkla: ,,Ven!"

Překvapilo mě, že ji poslechly. Chloé se sehnula, aby se ujistila, že nikdo nebyl v kabinkách a pak se narovnala.

A vrazila mi facku.

Ruka mi vystřelila k levé tváři.

Namířila na mě prstem. ,,Víš, jak moc jsem se bála? Víš, kolik dní jsem probrečela? Ani jsi mi nezavolala, že jsi zpátky! Ani tvoje pitomá matka. Všichni jsme si mysleli, že jsi mrtvá. Že ten pitomý Montgomery tě zavraždil někde v lese a zakopal v něm."

,,Můžu to vysvětlit, Chlo-"

Zabodla do mě prst. ,,To taky budeš, Luno Cole! Myslíš si, že jsem tě sem zatáhla, abych ti dělala přednášku? Koukej vysvětlovat, dokud nezačala hodina!"

Zvedla jsem ruce vzhůru, dlaněmi směrem k ní. ,,Pamatuješ na ten den, kdy jsem utekla z jídelny?"

Kývla. ,,Monty tě bez jediného slova popadl a oba dva jste utíkali. Vůbec jsem nechápala pro-"

,,Můj únosce je někde tady," přerušila jsem ji. Ruce mi klesly k bokům a já si je strčila do kapes. ,,Snažím se přijít na to, kdo to je. Vím jistě, že Monty jím není. Možností je hodně. Proto ti chci narovinu říct, že tě podezírám."

,,Cože?"

Nedala jsem na sobě znát jakékoliv emoce. Její aura zbledla a nabrala světle šedý nádech zmatení. Stále v ní vřel hněv a strach.. ,,Myslím si, že někdo blízký mě unesl. Seznámily jsme se čistě náhodou, nikdy předtím jsem se s tebou nebavila. Mohla jsi využít mojí amnézie."

,,Luno," vyštěkla. Projela si rozřesenou rukou modré vlasy. ,,Ty si doopravdy myslíš, že bych já byla něčeho takového schopná? Je mi osmnáct! Za chvíli jdu na vysokou! Možná nezapadám do společnosti, ale nebudu to vybíjet na něčem takovém! Jsi moje kamarádka."