Žij, dokud dýchám

Kapitola 50

Cítila jsem jejich přítomnost.

Mohlo jich být nejméně dvacet a já jsem byla vyděšená k smrti. Nevěděla jsem, co bych měla dělat. Nevěděla jsem, jak daleko ode mě byli. Myslela jsem si, že když si vzpomenu, budu silnější a všechno bude lepší, ale mýlila jsem se.

Bylo to horší.

Mít vedle sebe Montyho, který byl celý uvolněný, ačkoliv to jen hrál. Oba dva jsme pociťovali ten stejný pocit, který nás dusil. Svírala jsem jeho ruku a těkala očima po lidech okolo nás. Pátrala jsem po lovcích, kteří mohli za smrt Emilie a mnoha savantů.

Chtěla bych, aby se na mě Monty podíval, ale upíral pohled jinam. Pozoroval východ. Došlo mi, že hledal Sarah, která tady na nás měla čekat.

Do mojí nohy narazila cizí bota a já sebou polekaně trhla. Monty mi bezstarostně položil ruku na rameno a přitáhl blíž. Zelené oči si mě ustaraně prohlédly, pak je ihned ode mě odtrhnul, když si něčeho všiml.

Ne něčeho, ale někoho.

Byl to kluk a dívka zhruba v našem věku. Oba dva byli oblečeni do drahého oblečení, na očích sluneční brýle a na rtech široké úsměvy. Zamávali nám a dívka skočila na Montyho a s přehnaným nadšením ho objala. Byla jsem natolik vystresovaná, že jsem se nad tím nepozastavila. Prohlédla jsem si kluka, který musel měřit nejméně sto devadesát centimetrů, a zamračila se na něj. Něco se mi nelíbilo.

Přešel ke mně blíž, posunul si brýle na špičku nosu a laškovně na mě mrknul. Měl nebesky modré oči, které by každé dívce svojí krásou vyrazily dech. ,,Kdopak to je za potvůrku?"

,,Ty nejsi Sarah," prohlásila jsem a stále se mračila.

Jeho oči podivně zazářily, odráželo se v něm šibalství. ,,A ty nejsi Emilia."

Ustoupila jsem stranou, abych stála o krok dál od Montyho a nespouštěla z toho kluka oči. Měl britský přízvuk, který mi přiváděl bolehlav.

,,Vypadáš drsně," řekl pobaveně. ,,Představíš se, potvůrko?"

Mlčela jsem. Dívka, která celou dobu objímala moji spřízněnou duši, se odtáhla a otevřela ústa do písmene o. ,,Jsi snad slepý? Ona je-"

Monty si odkašlal a přitáhl si mě zpátky ke svému boku. ,,Rád vás zase vidím. Po té cestě jsme hladový a unavený. Vyrazíme?"

Jako by na ně vychrstnul kýbl ledové vody. Narovnali se a vydali jsme se k východu. Najednou jsem přestala vnímat svůj strach, dokonce i realitu. Do mysli se mi vracely zapomenuté vzpomínky na Emilii. Viděla jsem ji, jak ležela na zahradě s Montyho kočkou v klíně a četla si knihu, jak připravovala narozeninovou snídani pro Sama, jak mě učila cvičit jógu a...

,,Luno," ozvalo se.

Prudce jsem zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Byli jsme venku, Monty mi držel otevřené dveře od tmavě modrého auta a nikde Emilie. Potřásla jsem hlavou a potlačila pláč. Nyní nebyl čas na smutek. Museli jsme se dostat do Hnízda. Posadila jsem se na vyhřáté zadní sedadlo a podívala se na místo řidiče, kde seděla neznámá dívka. Netrpělivě klepala prsty do volantu a pozorovala okolí. Cítila je. Cítila jejich oči.

Monty se posadil na místo spolujezdce a kluk, který mi říkal potvůrko, vedle mě. Vyrazili jsme a ani se neodvážili pípnout. Lovci slyšeli lépe, než lidé. Nevěděla jsem, zda to samé platilo pro Madrid a Carla, neboť jsem si toho u nich nikdy nevšimla, ale doufala jsem, že ne. Můj hlas by poznali a Montyho také.