Žij, dokud dýchám

Kapitola 7

Necelou minutu po naší hádce se po mém boku objevil Carl. Ani jsem se na něj nepodívala. Vůně skořice se mi vedrala do nosu a v tu chvíli mi přišla nesnesitelná.

,,Všude jsem tě hledal," začal Carl.

,,Proč?" zavrčela jsem.

Vypadalo to, že si mého tónu nevšímal. Poupravil si oba popruhy batohu na zádech a držel se mnou krok. ,,Chtěl jsem se ti omluvit za to, že jsem byl takový divný na tý hodině. Neumím si hrát se slovíčky jako ostatní, tak jsem se zeptal rovnou. Ale o to nejde - Počkat. Ty jsi na mě naštvaná?"

Podívala jsem se na něj. ,,Ne. Na tebe ne."

,,Slyšel jsem, že někdo na tebe křičel, ale myslel jsem si, že se mi to zdá. Nebo ne?" ptal se mě. Nemusela jsem mu odpovídat, všiml si, jak kysele jsem se tvářila.

,,Kdo to byl?" Nebyla to otázka, která mě překvapila. Překvapila mě jeho zadumanost v jeho hlase.

,,Madrid." Její jméno jsem vyplivla jako mouchu, která mi vlítla do pusy.

,,Madrid Blacková?" Krčil čelo a vypadal najednou.. klidněji.

Kývla jsem. Společně jsme vešli do třídy. Carl se posadil vedle mě a vytáhnul z batohu desky. Byly nacpané papíry.

Zvedla jsem jedno obočí. ,,Co to je?"

Carl se zatvářil nejistě, přesto desky ke mně popostrčil. Dívala jsem se, jak jeho tvář byla plná nejistoty a nervozity, když jsem si je prohlížela. Nejraději bych je popadla a mlátila jimi po hlavě Madrid, napadlo mě.

Otevřela jsem první stránku a Carl mě hbitě plesknul po ruce jako malé dítě. ,,Tady ne."

,,Co tam je?"

Carla najednou zaujalo něco pod lavicí. ,,Jsou tam výstřižky z novin, různé vytisknuté články z internetu a fotografie," ztlumil svůj hlas, když do třídy vešla dvojice spolužáků. ,,Nehledala tě jenom policie. Někdo tě hledal a pochybuji, že byl z policie. Znal tě a vypadá to, že byl tebou posedlý."

Ztuhla jsem jako solný sloup. ,,Tady mi to neříkej. Počkej na mě po škole na parkovišti."

Carl kývnul a já si rychle strčila desky do batohu. Oba dva jsme neprohodili ani jedno slovo během hodiny. Na konci hodiny jsem klepala propiskou do lavice v rytmu hodinových ručiček. Doufala jsem, že tenhle den uteče rychlostí světla a já budu moct zjistit, co bylo v těch deskách.

Nemyslela jsem na Madrid ani na Gabrielu. Myslela jsem jen a jen na Montyho, a na to, co se to dělo dneska ráno. Přemýšlela jsem nad domečkem, který mi připadal vzádelně známý a já nemohla přijít proč. Možná můj mozek se rozhodl dělat si své. To by pak znamenalo, že potřebuji doktora a já budu mít na papíře, že jsem šílená.

To jsem nemohla dopustit.

Nejsem šílená - byla má poslední myšlenka, než zazvonilo. Nevšímala jsem si Carla, který za mnou něco křikl. Chtěla jsem si s ním promluvit až po škole. Nyní jsem chtěla vidět Chloé. Potřebovala jsem ji jako kyslík.

Chloé jsem našla v knihovně, která zrovna hltala nějaký román. Dneska měla fialové vlasy v dva malé culíčky na vršku hlavy a vypadala roztomile. Stačilo jí strčit lízátko do pusy a málem bych vyprskla smíchy. Otočila utlou rukou stránku a já si sedla - padla - vedle ní. Batoh hlasitě spadl na podlahu a kdosi vzadu na mě šeptem křikl: Ššš!

Špičatou bradou kývla v pozdrav.

,,Ahoj, Chloé," pozdravila jsem ji s jemným úsměvem.

Dál se dívala do knihy, přesto jsem viděla, že už nebyla tak ponořená do čtení, jako před mým příchodem.