Žij, dokud dýchám

Kapitola 23

,,Jak jste se sem dostala?" vydechla jsem.

Žena měla ruce za zády a prohlížela si pokoj, jako by se nacházela v galerii a zaujal ji jeden obraz. Tím obrazem jsem byla já. ,,Špatně položená otázka. Dovol mi, abych tě opravila. Jak jsi se sem dostala ty?"

Věděla jsem na co narážela. Jak se obyčejná dívka dostala do New Yorku? Co by pohledávala v drahém hotelovém pokoji s dívkou, která chodí se savantem?

Vystrčila jsem vzpurně bradu. ,,Když neodpovíte na moji otázku, pak já na vaši také ne."

Drsným hlasem se zasmála. Připomínalo to zakrákání vrány. Její žluté oči byly bez emocí. ,,Přišla jsem si prohlédnout místní umění."

,,Luno?" ozvalo se a já ztuhla.

Zaslechla jsem za sebou Emiliiny jemné kroky. Sevřela jsem pevně víčka, když se zarazila a hlasitě vydechla všechen vzduch z plic. Nečekala to - ani já a lovkyně má na kontě překvapení. Nemilé překvapení.

Vrhla na ni přísný pohled. ,,Další lidská dívka. Dvě lidské dívky, které jsou známé díky pochybným společnostem," dál nehnutě stála na místě jako socha před oknem. Nedokázala jsem jasně uvažovat a pochyby, že Emilia je na tom lépe, jsem měla. ,,Povíte mi, princezny, jak jste se zde ocitly? Moji muži tvrdí, že na hranicích Samuela a Motgomeryho Fletchera nespatřili. Ani jejich dívky. Víte, kdepak se nachází?"

,,Nejsem jeho dívka," namítla jsem. Odmítala jsem hrát hru do které se nás snažila vlákat. Není tady Monty, který se umí bránit - který umí bránit sebe i mě zároven. Dvě ženy proti jedné. Jenže já byla savant, který viděl pouhé aury lidí a Emilia obyčejný člověk. Proti zkušené lovkyni jsme neměli šanci.

,,Dobrá," řekla a podezíravě si mě změřila. Nevěřila mi. Nakonec se podívala na Emiliu, která dál stála za mnou. ,,Kde se nachází bratři? Synové Taminy Anny Hale?"

To poslední jméno jsem neznala, ale podle toho, jak vážně se mi dívala do očí, to bylo chybou.

,,Neubližuj jí," zaprosila jsem. ,,Vezmi si mě a nech ji být. Odpovím ti na cokoliv, cokoliv. Jen ji nech být."

Lovkyně si mě zamyšleně prohlédla. Trvalo dlouhou chvíli, než odpověděla. Dělala to schválně, hrála si s mými napjatými nervy. Nedocházelo jí, že čím déle bude otálet, tím blíž jsou Monty se Samem.

,,Přišla jsem jen shánět informace," řekla bez úsměvu. ,,Dnes nikoho z vás nemohu zabít, ačkoliv bych byla velmi, velmi ráda," odmlčela se a přešla ke mně, její žluté oči potěšeně zazářily, když spatřila můj strach. ,,Spolehám na váš zdravý rozum nebo na tu vaši zvířecí část, která chce přežít - každý člověk ji přece má. Vy dvě nejste součástí hry, kterou vedeme. Ale můžete, pokud mi nebudete odpovídat."

Emilia se konečně dostala z tranzu a postavila se vedle mě. Pokud jsem se v duchu chlubila tím, že Monty se Samem tady za chvílí budou, pak jsem to brala zpátky. Doufala jsem, aby je něco zdrželo. Cokoliv.

,,Co dostaneme výměnou za informace, které vám poskytneme?" zeptala se Emilia. Podívala jsem se na ni. Spatřila jsem jakousi odpornou tmavou barvu, kterou jsem nikdy nespatřila.

,,Nezabiji vás."

S Emiliou to neotřáslo. Se mnou ano.

,,Pak tedy," ukázala na elegantní koženou pohovku utlou rukou. ,,Se posaďte."

Posadily jsme se a já na ni vrhla rychlý pohled plný otazníků. Ani se na mě nepodívala.

Lovkyni směr událostí zřejmě nepotěšil. Očekávala přesný opak. Posadila se na malou měkkou židli naproti nám. Dělil nás od sebe jen nízký skleněný stoleček. Nebyla to zrovna uspokojující vzdálenost.