Žij, dokud dýchám

Kapitola 29

Přemýšlela jsem, jestli takhle to vypadalo, když si máma myslela, že jsem mrtvá.

Hnízdo se stalo tichým místem, který ovládal smutek. Savanté kolem mě měli zarudlé, opuchlé oči a ramena shrbená. Všichni se pohybovali jako roboti. Dělali to, na co jejich tělo bylo zvyklé.

Tu samou bolest jsem prožívala i já. Nebrečela jsem, když Lisa uspala Edda. Nebránil se a v mém náručí ochabnul. Jeho dech byl rázem pravidelný. Monty s dalšími ho přesunuli do jeho pokoje s tím, že Stephen bude u něj, až se vzbudí.

Emilia mi vysvětlila, že ztráta Valerie je něco, jako by svět ztratil Harryho Potera. Popravdě mi to nedávalo smysl, ale i ona vypadala, že sotva vnímá. Všichni Valerii znali a měli jí rádi. Byli rodina, ona do ní spadala.

Vstala jsem a rozhlédla se. Savanté odcházeli do svých pokojů a Monty.. Monty byl pryč. Nevrátil se.

Sam s Emiliou mi chvíli vysvětlovali, co se bude dít a řekli mi, ať jsem opatrná. Připomněli mi, že jsem také savant. Takže jsem musela být více opatrnější.

Ti dva vypadali jako dokonalý pár. Emilia se opírala o jeho rameno a Sam ji ochranitelsky držel kolem pasu. Vypadalo to, že si to ani pořádně neuvědomoval. Byli sehraní a kdyby spolu chodili na moji střední, rozhodně by to byl školní pár, kterému by všichni záviděli.

,,Kde je Monty?" zeptala jsem se Sama.

Sam se podíval ke dveřím a poté na mě. ,,Nehádej se s ním. Ne dnes, Luno."

Podívala jsem se mu do očí. ,,Nemám v plánu se s ním hádat, Same."

Emilia ho poplácala po břiše a pousmála se. ,,Sam má o něj jen starosti," úsměv jí poklesl. Popadla mě za ruku a stiskla ji. ,,Slib mi, že budeš opatrná. Slib mi, že neuděláš nějakou šílenost."

Moc jsem nechápala, co by považovala za nějakou šílenost, ale kývla jsem. ,,Neboj se o mě, Emilio. Já jsem rozumná."

Sam se zarazil. ,,Vím, že na tohle není vhodný čas, ale můžu si s tebou promluvit?" Všimla jsem si, jak Emilia ztuhla. Nenápadně zavrtěla hlavou. On si ji však nevšímal.

Pokrčila jsem rameny. ,,Samozřejmě."

,,V pořádku, zlato. Nedělej si starosti, jen se s ní chci dát do řeči," odhrnul jí pramínek vlasů z tváře a políbil ji na čelo. ,,Dej si zatím dlouhou sprchu. Pak za tebou přijdu."

Emilia naposledy stiskla moji ruku a pustila mě. Krátce Sama políbila, než odešla. Oba dva jsme pozorovali, jak odcházela a jakmile se za ní zavřely dveře, znejistěla jsem. Se Samem jsem nikdy nebyla sama. Ani jsem s ním nevedla konverzaci.

Začala jsem věnovat pozornost něčemu jinému. Monty byl o pár centimetrů vyšší než on, jenže stejně jsem byla nižší. A o dost. Samova pohledná, tichá tvář najednou vypadala starší. Dlouho se neholil a kruhy pod očima měl tmavší a větší.

,,Jsi výjimečný savant, Luno," začal a já se zamračila. ,,Každý je, ale ty jsi jedinečná nejen díky svému daru nebo schopnosti, říkej si tomu jak chceš. Máš možnost věci vidět jinak, z jiného pohledu a cítit je jinak. Vím, že si myslíš, že tvá amnézie je katastrofa. Ale.. já v tom vidím začátek. Ne všichni mají možnost začít znovu."

,,Moje začátky nebyly příjemné," odvětila jsem chladně.

Sam si povzdechl. ,,Nechci tě naštvat. Omlouvám se. Jen.. chci ti říct, že musíš být chytřejší a všímavější. Věci se nedějí jen tak a pokud dostali Valerii.." podíval se mi do očí a řekl: ,,Pokud dostali Valerii, pak dostanou každého z nás."