Žij, dokud dýchám

Kapitola 19

Ani jednoho z nás nenapadlo nastavit budík. Stejně nás však probudilo sluneční světlo, které proudilo přes řídké motelové závěsy.

Protáhla jsem se a odkopnula zmuchlané přikrývky. Otočila jsem se na bok k Montymu, abych se podívala, jestli je vzhůru. Zamžikal. Pak zívl, což mě okamžitě přimělo také zívnout. Ještě bych několik hodin spala.

Monty se opřel o čelo postele a podíval se na hodiny na nočním stolku. Poté na mě. ,,Dobré ráno," řekl mi ochraptělým, ranním hlasem.

,,Dobré ráno, Monty."

Svalila jsem se na záda a povzdechla si. Zírala jsem do stropu a přemýšlela nad včerejškem. Stále jsem cítila Montyho vůni, jeho ruku na svých zádech a hlas, který mě konejšil do spánku. Opakovala jsem si, že v tom nic romantického nebylo. Tohle by udělala i Chloé.

Dovolila jsem mu, aby se ke mně přiblížil a objímal mě. Co to pro mě znamenalo? Nevěděla jsem. Pro něj? Rozhodně nic.

Ozvalo se tiché zavrzání druhé postele a pak jsem se zarazila. Zády ke mně se pořádně protáhl a znovu zazíval. Nic jiného, než černé trenýrky na sobě neměl. S rudými tvářemi jsem si ho prohlížela, dívala se na jeho široká, svalnatá záda a na zadek - jeho zadek by chtěl každý muž. Kdysi Madrid prohlásila, že si muže bude vybírat podle jeho pozadí a očí. Začínala jsem chápat to, co myslela.

Posadila jsem se a prohrábla si vlasy. Mlčeli jsme a předpokládala jsem, že on bude první, kdo začne mluvit. Vše, co mi včera sdělil, mi hrálo v hlavě a počítala jsem s tím, že to nezmizí. Sdělil mi pravdu, to jsem přeci chtěla. Mám gen savantů, vidím emoce všech bytostí - kromě Montyho, protože ten si to umí záhadně krýt - a když už se o mě nezajímají konečně doktoři, tak lovci.
Část mě byla za tohle vděčná. Ocitla jsem se ve světě, kde z části vím, kdo jsem. Savant. Tohle mi muselo stačit, než si vzpomenu.

,,Existují savanti, kteří dokážou vidět minulost člověka?" Napadlo mě.

Montyho ramena se napjala. Otočil se čelem ke mně a zatvářil se nervozně.  ,,Také mě to napadlo, Luno. Ale o žádném nevím. Ani můj bratr ne."

Zklamaně jsem si povzdechla. ,,To nevadí."

Oblékl se do trička s Miluju Pepsi a kalhot, které měl na opěradlu malé židle u zdi. Na druhém opěradle byl druhý komínek s oblečením pro mě.

,,Budeme muset vyrazit co nejrychleji. Musím se zbavit auta, ale něco důležitějšího musíme udělat." Prohrábnul si své roztomile rozcuchané vlasy.

Vstala jsem z postele a také se protáhla. ,,Co je důležitějšího než zbavení se kradeného auta?"

,,Snídaně," řekl s nakažlivým úsměvem.

-

Po vydatné snídani v palačinkárně jsme se zbavili auta lovců a ukradli jiné. Jednalo se o lesklé, světle modré auto, jejíž značku jsem neznala. Vlastně.. nepamatovala jsem si všechny značky aut. Budu se muset o volné chvilce všechny naučit. Auto bylo starší a motor řval až jsem z něj chvilkami nadskakovala.

Na cestě jsme něco přes hodinu a mlčeli jsme. Oba dva jsme byli nacpaní sladkými palačinkami, ovocem a horkou čokoládou, jenže nejednalo se o klidné ticho, které nastane po jídle. Ani jsme spolu nemluvili, protože jsem se ho zeptala na něco, na co jsem neměla. Jakmile jsem se ho zeptala..

Jakmile jsem se ho zeptala na to, co se stalo jeho matce, trhnul sebou, jako bych ho bodla nožem. Neodpověděl mi a od té doby jsme mlčeli. Připomínalo mi to včerejší zběsilou jízdu autem. Jenže nyní jsme neujížděli z místa, kde byli omráčený lovci v jejich autě. Nešlo nám o život - ne nyní. Přesto však řídil stejnou rychlostí.