Žij, dokud dýchám

Kapitola 37

Přejela jsem si rukávem po tváři a otřela si slzy, i když jsem si nevzpomínala, kdy jsem se znovu rozbrečela. Zoufale jsem se snažila udržet klid a nechat se pohltit jistotou.

,,Jsi si jistá?" ptal se Monty. Pozorně si prohlížel moji tvář, neboť potřeboval vědět, zda jsem to myslela vážně.

,,Ano," řekla jsem statečně. ,,Myslím, že vím, jak si vzpomenout."

Sarah se Samem mě tiše pozorovali z druhé strany místnosti. Posadila jsem se zpátky na pohovku a složila hlavu do dlaní. Krev mi v hlavě bušila do žil jako kladivo a mrazilo mě v kostech. Vzpomínky. Kdysi mě tohle slovo děsilo, ale nyní jsem cítila jen neoblomnou jistotu.

Musela jsem se vrátit domů a začít tam. Emilia.. ne, musela jsem si vzpomenout a zabránit tomu, aby umřeli další. Nic víc jsem nemohla udělat. Hluboko v sobě jsem věděla, že odpovědi byly v těch deskách, které mi Carl dal.

,,Nebráníš mi," konstatovala jsem tiše. Složila jsem ruce do klína a podívala se na Montyho.

Přešel k pohovce a posadil se vedle mě. Opatrně si rozepnul bundu. Nechápavě jsem ho sledovala, jak si přetáhnul řetízek s domečkem přes hlavu a položil mi ho do dlaní. Každý sval v jeho těle se napínal k prasknutí. Světlo z lampy, která stála v rohu pokoje, ozářilo kov.

,,Nemůžu o tomhle rozhodovat, Luno," řekl prostě. ,,Pokud si chceš vzpomenout, nebráním ti a nikdy bránit nebudu. Pokud se lovci zaměřují na New York, pak bude nejlepší, když se vrátíš domů. Na nějakou chvíli tam budeš v bezpečí."

Zamrkala jsem na přívěšek, který mi nehybně ležel v dlani. ,,Proč mi ho dáváš?"

Smutně se usmál. ,,Chci, aby jsi ho měla, má milá Luno."

Abych nedala najevo, jak mě jeho upřený pohled rozrušoval, jsem znovu sklopila zrak. ,,Vím, že je to nečekané, Monty. Ale já prostě vím, že musím odejít, abych si vzpomněla."

Sam, který celou dobu mlčel, si stoupnul přede mě a pokleknul. Jeho tmavé oči byly plné bolesti, žalu a trápení. ,,Tam venku si budeš muset žít na svoji vlastní pěst. Nikdo z nás tě nebude chránit a ani nebude moct přijít na pomoc. Víš, co po nás chceš?"

Vzala jsem ho volnou rukou za tu jeho a pevně ji stiskla. I když byl starší a byl to dospělý muž, tak potřeboval oporu. Pousmála jsem se. ,,Uvědomuji si rizika, Same. Nejdůležitější je, aby jste odletěli do Londýna a ukryli se v Hnízdě. Všechno, co se stalo, se nesmí stát. Dostaneme se z toho."

Sam kývnul a vstal. Pak se beze slova otočil čelem k Sarah, která kývla kamsi bradou a tam se on vydal. Věnovala mi ustaraný úsměv a pak zmizela.

,,Zvládne to?" zeptala jsem se tiše Montyho.

Trhnul sebou. ,,Ne. Nevím. Nebyla jeho spřízněná duše, ale jako by byla." Sklouzl očima k přívěšku. ,,Mám ti ho nasadit?"

Beze slov jsem nadzvedla vlasy a nechala ho, aby ho zapnul. Přehodila jsem si ho pod tričko. Spočíval mi mezi prsy. Stále byl teplý od Montyho těla.

,,Slib mi, že přežiješ," vydechl do ticha. Trhla jsem sebou. ,,Slib mi, že se vrátíš."

Rozmýšlela jsem, zda zalhat. Věřila jsem, že si vzpomenu a byla jsem si tím skoro stoprocentně jistá. Ale.. nevěděla jsem, kdo mě unesl a kdo mi vymazal vzpomínky. Zda to byl savant nebo lovec. Nevěděla jsem, co se doopravdy stalo, ale bála jsem se toho, co se mohlo stát.

Možná jsem přežila náhodou. Jako poslední jsem si pamatovala jen nemocnici, ty dva měsíce jsem měla okno. Nic jsem si nepamatovala. Jen ticho.