Žij, dokud dýchám

Kapitola 9

Zaklapla jsem desky a s prázdným výrazem ve tváři jsem se podívala na Carla.

,,Kde," hlas mi selhal. ,,Kde jsi našel ty desky?"

Carl si mě smutně změřil. ,,V růžové zahradě."

Jako by do mě udeřil blesk. Okamžitě jsem si vzpomněla na útržek vzpomínky. Jenže.. co s tím vším měly ty desky společného?

Mrkla jsem na Carla, který najednou se soustředěným výrazem nehtem seškraboval špínu z dřevěného stolu. Ne.. myšlenka, která mě napadla, byla natolik špatná, až jsem se zastyděla. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, on to nebyl. Vypadal, že sotva dokáže ublížit pavoukovi. A člověku? Mně? Ne. Ať už ty desky našel náhodou, nebo ne, neudělal to on.

Mé srdce říkalo, že ne. Věřila jsem mu - jako vždy.

Napila jsem se horké čokolády a do rukávu si utřela šlehačku. Má mamka by to gesto považovala za nechutné, napadlo mě.

Netřásla jsem se, jak jsem čekala. Žádné záchvaty jsem nikdy neměla, prý, přesto pocit, že záchvat nastane, jsem mívala jen zřídkakdy.

,,Proč mi pomáháš?" ptala jsem se najednou a položila opatrně hrnek na stůl.

Carl přestal škrábat a vzhlédl. ,,Protože kdysi jsi pomohla mně."

Překvapeně jsem zamrkala.

Carl se malinko pousmál, jako by si na něco vzpomněl. Jeho skořicové oči vypadaly, že jsou mimo realitu. Nepřišlo mi to divné. Fascinovalo mě to.

,,Myslel jsem si, že nezapadám mezi ostatní. Že jsem divný, víš? Měl jsem problémy a všimla sis toho. Taky jsi mi hned řekla, že to nejsou problémy, ale dary," podíval se mi do očí. ,,Žil jsem ve lži a ty jsi mému životu dala pravdu."

,,To moc nezní, že mluvíš o mně," zavtipkovala jsem a tím se pokusila skrýt svoji zmatenost.

Významně se na mě podíval. ,,Pravda. Jsi jiná. Kdo by nebyl? Neumím si představit, čemu sama čelíš. Bojuješ sama se sebou a takové problémy moc lidí nemá," napil se čaje. ,,Předtím jsi byla jemná, milá a něžná? Ne. Byla jsi Luna, kterou si nešlo zamilovat. Byla jsi středem pozornosti a všemi milovaná. A taky kapku rozmazlená," dodal a poté se zarazil. ,,To neměla být urážka."

Píchlo mě u srdce při pomyšlení na bezstarostnou Lunu. ,,To je v pohodě."

,,Luna, kterou nyní jsi, je jiná. Neumím to popsat, ale je to dobře. Rozhodně dobře, že jsi taková."

Zvedla jsem obočí, ale nic jsem nedodala. Každé slovo jsem se zoufale snažila zapamatovat a snažila se přijít na kloub tomu všemu. Hledala jsem cokoliv, co by mi pomohlo si vzpomenout. V deskách se něco mohlo objevit, jenže děsilo mě to. Děsilo mě pomyšlení na to, kolik toho tam bylo a kolik toho se mohu dozvědět nejen o sobě, ale o lidech, kteří se tam nacházeli. Co když i oni zažili to, co jsem právě zažívala já? Co když už tady nejsou?

,,Moc mluvím. Prostě jsi mi pomohla a já nyní pomáhám tobě."

Opřela jsem se do měkké židle a zhluboka nasála vůni kávy, která tu v kavárně dominovala. Podívala jsem se se z okna a trhla sebou. Málem jsem spolu se židlí spadla na podlahu.

Monty nehnutě stál naproti. Na druhé straně ulice a pozoroval mě. Ruce měl v kapsách kožené bundy, v čepici a vysokých, šněrovacích botách vypadal jako model. A taky jako člen gangu. Vytáhl pravou ruku z kapsy. Na rukou měl bezprsté rukavice. Zamával.

,,Na co se díváš?" zeptal se Carl a díval se na Montyho.

,,Ty ho nevidíš?" vydechla jsem se tiše. Bála jsem se, že nás uslyší, což bylo naprosto nenormální obava.