Žij, dokud dýchám

Kapitola 2

V turistické mapě byl tučně červeným fixem zvýrazněný bod.

Neznala jsem místo, které tam bylo zvýrazněné. Nepamatovala jsem si, že bych tam kdy vůbec byla. Přesto pocit, který se ve mně probouzel jako čerstvě narozené kotě, jsem znala. Věděla jsem, co mi sděloval - co mi šeptal.

Doktoři mi řekli, že kdyby se něco takového postupně dělo, předepsali by mi prášky. Mlčela jsem a měla v plánu o tom mlčet i v budoucnu. Zapomenout na tohle všechno a žít normální život, to jsem chtěla, to byl můj cíl.

Neexistoval tedy důvod, proč zkoumat mapu. A nebo ještě hůř: Navštívit to místo.

Mapu jsem vrátila zpátky do obálky a rozhodla se, že ji nevyhodím. Schovala jsem ji za zrcadlo ve svém pokoji. Zaprášenou krabici jsem prohledala a když jsem se ujistila, že byla prázdná, tak jsem roztrhala karton na několik částí a utíkala to vyhodit. Dočista jsem zapomněla na Minnie.

V obýváku na pohovce seděla máma s notebookem na klíně a zpod brýlí se na mě podívala. ,,Kam tak pospícháš?"

Šla jsem rovnou do kuchyně. ,,Jenom vyhodit odpad," odpověděla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl obyčejně, klidně. Nacpala jsem zaprášený karton do koše na papíry až moc rychlými pohyby.

Šla jsem rovnou do svého pokoje a nevšímala si jejího pohledu.

Další den jsem seděla na zábradlí před školou. V uších jsem měla sluchátka ve kterých mi zrovna hrála oblíbená písnička a čekala na mé kamarádky, které každou chvilkou měly přijet.

Mé vlasy dneska měly v ranním sluníčku bronzový odstín a zpod oranžové pletené čepice zuřivě vlály kolem mě - jako americká vlajka připevněná na sloupu pár metrů ode mě. Bylo typické podzimní počasí a všichni chodili v bundách, kabátech, čepicích a někteří dokonce šálách. Já sama jsem měla oranžovou kostkovanou šálu a dlouhý, teplý krémový kabát.

Zatímco jsem poslouchala, dívala se na lidi kolem, kteří také byli venku a čekali nebo si povídali. Houpala jsem nohama ve vzduchu, když se ozvalo hlasité zatroubení a na parkoviště přijelo černé auto v nepovolené rychlosti. Zastavilo přesně v moment, kdy jsem si myslela, že narazí do lampy.

Sundala jsem si levé sluchátko.

Černé auto mělo ztmavená okýnka a motor řval jako divoká kočka dobrých pět minut, než utichnul. Ticho bylo ohlušující. Všimla jsem si, že i ostatní pozorovali, co se bude dít a kdo z toho neznámého auta vystoupí. Dokonce i fotbalisté, kteří obvykle dělali větší rámus, mlčeli.

Byl to okamžik, který se měl zapsat do historie naší školy, napadlo mě.

Otevřela se dvířka na straně řidiče. Jako první jsem si všimla těch nejtmavějších vlasů, jaké jsem kdy v životě viděla.

Slunečních brýlí na očích, jejichž sklo se hodilo k okýnkům auta.

A toho, jak mé srdce poskočilo.

Mohlo mu být sedmnáct nebo osmnáct, a přesto z něj vyzařovala aura muže. Nic v něm z kluka nebylo. Poukazovala také na to jeho sebevědomá chůze a držení těla.

Seskočila jsem ze zábradlí, když mi došlo, že si to mířil ke vstupním dveřím u kterých jsem se nacházela. Nechtěla jsem mu být na blízku už kvůli tomu, jak nebezpečně vypadal. Otočila jsem se na patě a zrychlenými kroky zmizela ve škole.

Napsala jsem zprávu Gabriele, že jsem odešla do třídy, protože mi byla zima. Její OK byla odpověď, kterou používala, když jí něco vadilo. Věděla jsem, že mi to přímo řekne a také jsem věděla, že ona mě pochopí. Nikdy se nestalo, abych na ni nepočkala před školou. Počítala jsem s tím, že si do oběda připraví otázky.