Žij, dokud dýchám

Kapitola 8

Zbývala minuta do konce poslední hodiny. Sotva jsem celou hodinu zvládla sedět na místě a nyní to bylo horší. Sedesát sekund mě dělilo od pravdy.

A taky od Madrid.

Seděla v první lavici a ani jednou se na mě nepodívala. Nic mi neřekla a já se tím nezaobývala. Byla mojí kamarádkou? Ano i ne. Nebyla mojí opravdovou kamarádkou, jak jsem si myslela, že je Gabriela. Přesto mě to od ní ranilo. A ještě víc mlčení Gabriely.

Nechápala jsem, proč mlčela.

Jenže.. jenže jsem se tím nemohla zabírat. Musela jsem se soustředit na sebe. Stačila jediná myšlenka na ty záhadné desky a okamžitě jsem se začala cítit stísněně. Každou sekundou jsem byla blíž k pravdě, blíž k sobě, blíž k tajemství, které v sobě ukrývaly.

Nebála jsem se. Cítila jsem se plná odhodlání - stejného, jako v tu noc cestou k jezeru. Tušila jsem, že strach přijde, až ty desky otevřu. Až se dám do čtení nebo až Carl promluví. Jenže.. stálo mi to za to. Mé srdce věřilo - já jsem věřila - že dělám správně. Znát pravdu není zase tak zlé, ne?

Zazvonilo a já prosvištěla třídou. Uhýbala jsem lidem, kteří pospíchali co nejrychleji ze školy. Jakmile jsem se dostala ke svojí skřínce, rozrazila jsem dvířka, hodila tam učebnice a práskla jimi.

Šla jsem s davem k východu. Vlasy jsem si za chůze stáhla do drdolu. Jakmile se mi konečně podařilo projít dveřmi, obklopil mě svěží odpolední vzduch. Pro mé plíce to byl jako ohňostroj radosti. Byla jsem citlivá na pachy a zvuky, přesto pocit, který jsem pociťovala při každém nádechu čerstvého vzduchu byl nepopsatelný.

Posadila jsem se na lavičku pod starou lípou před školou a očima pátrala po Carlovi. Všimla jsem si Madrid a Gabriely obklopené jejich kamarádkami a mně došlo, že nikdy mezi ně zapadat nebudu. Skrytě jsem toužila po tom, abych byla s nimi a zapadala mezi ostatní jako kdysi.

Jenže já jsem byla Luna Cole, která přišla o vzpomínky.

Ne na dlouho.

,,Naše oběť nemá kamarády?" zeptal se Owens a kluci z týmu se sborově zasmáli.

Zvolal to dost hlasitě, aby si získal pozornost všech poblíž.

Narovnala jsem se, přesto jsem dál seděla. ,,Nejsem oběť," odpověděla jsem klidně.

Owens udělal jeden krok ke mně a já sebou trhla. To vyvolalo ještě větší výbuch smíchu. Ať už ti chlapci zamýšleli cokoliv, věděla jsem, že to bude v jejich prospěch.

,,Všichni vědí, že tě znásilnil nějaký tlustý chlap. Jen si to nechceš přiznat, nebo," poklepal si hraně na spánek. ,,Nám všem lžeš a pamatuješ si to."

Měla jsem toho dost. Prudce jsem vstala a co nejsilněji ho kopla do slabin.

Zaúpěl a překlonil se.

Zatínal čelisti tak pevně, až mu vyskočila žíla na čele. Byl rudý a vypadalo to, že začne brečet. Jeho hlas byl ještě pisklavější, když zasyčel: ,,Za tohle tě zabiju."

Jeho ruka vyletěla směrem k mému obličeji a pak Owens spadl.

Ne.

Nespadl.

Někdo ho sejmul tak, jak jsem viděla dělat hráče v rugby. Ležel na zemi a ten, kdo mě bránil, byl ta nejnepravděpodobnější osoba.

Monty Fletcher mu vrazil pěstí do čelisti. A poté další. A další. Ztuhle jsem se dívala, jak z něj slezl a vyšvihl se do stoje. Ten kluk vypadal, že se sotva držel na uzdě. Podíval se na Owense, který se pravou rukou držel za čelist. ,,Co jsi to řekl?"