Žij, dokud dýchám

Kapitola 24

Bezesný spánek mě natolik pohltil, že jsem necítila ruce, které mě vzaly do náručí a odnášely kamsi dál.

Vůně, která mě obklopila, mi byla povědomá. Nedokázala jsem přesně určit, komu nebo čemu patřila. Nevzpomínala jsem si. Nechala jsem se nést a zůstávala uvězněná ve světě snů. Čas plynul, jenže velmi, velmi pomalu.

,,Co se to děje?" Jemný hlas patřil ženě, avšak slyšela jsem v něm strach.

,,Pravděpodobně v ní situace s lovkyní něco probudila," odmlčel se a já ucítila horký dech, který mi ovanul tvář. ,,Ona sama v sobě probudila další schopnost."

,,Takhle to nefunguje," namítl mužský hlas. ,,Savant si nemůže pohrávat se svými schopnostmi. Ani ona není natolik silná, aby dokázala zvládnout víc jak jednu schopnost. Je to zcela výjimečné."

,,Ona je výjimečná," řekl rozhodným hlasem, který se zdál i varovným.

To dotyčného umlčelo.

,,Co budeme dělat?" promluvila žena blíž ke mně. Cítila jsem její pohled na sobě stejně jako teplou náruč ve které jsem byla.

,,Nikomu nic neřekneme. Nikdo se nesmí dozvědět, že ona má víc než jednu schopnost. Stále nevím, kdo nás zradil, takže nikomu nebudeme nadále věřit. Musíme ji chránit."

,,Víš moc dobře, že ji chránit budeme vždycky."

,,Ano," odpověděl a jeho hlas se začal ztrácet a slábnout. ,,Vím to."

                                                                                                            -

S trhnutím jsem se probudila. Srdce mi divoce bušilo do žeber a pokoj kolem mě uháněl jako na kolotoči. Bylo světlo a přes sebe jsem měla přehozenou kostkovanou deku. Zavřela jsem oči a polkla hořkou pachuť v ústech.

Ačkoliv jsem si svůj sen nepamatovala, stále jsem si opakovala, že to byl jen sen. Jenže třes rukou nezmizel, jak jsem doufala.

Nedokázala jsem si představit, že bych znovu usnula, ačkoliv bych si to přála. Opatrně jsem se posadila a vyčkávala, zda se objeví bolest hlavy. Nic. Vylezla jsem z postele.

Podlaha byla studená jako led, a když jsem se jí bosýma nohama dotkla, ucukla jsem. Ačkoliv v pokoji panovalo světlo, připadalo mi, že je zde tma. Chytila jsem za kliku na dveřích pokoje a trhnutím je otevřela.

Na chodbě sice nebyla žádná okna, ale osvětlovalo je světlo ze stropu. Co nejtišeji jsem šla ke schodům na konci chodby a doufala, abych potkala Montyho, Sama nebo Emiliu. Hlavně ne lovce.

Sešla jsem schody a zastavila se. Všude panovalo ticho, dveře v přízemí byly zavřené a neprosvítalo pod nimi žádné světlo. Šla jsem dál a držela se blíž dveří, abych slyšela jakýkoliv zvuk, který by se mi nelíbil a měla možnost se někde skrýt.

Dveře, kolem kterých jsem procházela, se otevřely.

Vyšel z nich kluk, kterému mohlo být tolik, kolik mně. Možná i méně. Byl oblečený ve stejném stylu jako Monty - černé tričko, černé džíny a vysoké, kožené boty plné železných cvočků, kroužků a všeho možného. Medově blond vlasy měl neupravené a zarazila jsem se. Každé oko měl jiné. Pravé oko měl modré a to levé tmavé, až se zdálo být černé. Udělala jsem krok dozadu.

Kluk zíval a když si mě všiml, trhnul sebou a přes obličej mu přelétl výraz překvapení. ,,Co tady děláš?"

Zprudka jsem se nadechla. ,,Co tady děláš ty?" Neviděla jsem jeho auru, ani jednu emoci, nic. Nelíbilo se mi to.