Žij, dokud dýchám

Kapitola 36

Hleděla jsem na místo, kde před chvílí byla Emilia.

Slyšela jsem smích lovců a svůj vlastní ohlušující křik. Nevnímala jsem bolestivé sevření lovkyně. Emilia..

Kolem mě se prohnala rudá moc, která mě obklopila a dostala z moci lovkyně. Odrazila i lovce a všichni s hlasitým zvukem, který připomínal hrom, padli zády na sloupy a zdi.

Nenapadlo mě utéct. Jen jsem stála na místě a třeštila oči. V uších mi bolestivě tepalo a přehlušovalo okolní zvuky.

Emilia byla mrtvá. Má kamarádka, ta klidná, veselá a milá duše, lidská žena, která mě pozvedla na nohy, žena, která byla nesobecká a plná nadšení do života, zmizela pouhým mrknutím, pouhým lusknutím prstu.

Zemřela místo Montyho, Sama i mě. Místo každého z nás - i když věděla, kde se nacházeli.

Padla jsem na kolena a pozvracela se.

Kdosi mě tlumeně oslovil, jenže já se nepohnula. Dávila jsem se a slzy mi tekly po tvářích.

,,Luno," zopakoval hlas. Rudá moc vířila kolem mě a zahalila mě jako teplý háv. ,,Musíme zmizet, dokud mám ještě síly."

Zvedla jsem hlavu a pohlédla na Sarah, která měla obličej od krve. ,,Je mi to líto, Luno." Překvapilo mě, když jsem v jejím krásném obličeji spatřila stín smutku a bolesti.

Teplo mě uneslo do temnoty. 

-

Probrala jsem se na pohovce.

Vůně bylinek se mi vedrala do nosu a já zasténala.

,,Na, vypij to," řekla Sarah hlasem, který nepřipouštěl opak.

Zamrkala jsem a posunula se dozadu. Převzala jsem teplý hrnek a napila se. Celou dobu jsem se cítila, jako bych měla všechny zlomené kosti v těle. V hlavě mi třeštilo.

Zvedla jsem pohled od hrnku a zděsila se, když jsem si všimla, jak vypadala Sarah. Obličej měla potlučený, koutky rtů a bradu od krve, oblečení potrhané a černé vlasy rozcuchané. Oči měla černé a zarudlé.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se tiše.

Ztuhla a pozorně se na mě zadívala. Jako by uvažovala, zda jsem znovu přišla o vzpomínky. Pak se posadila na kraj pohovky. Nikdy jsem jí neviděla tak zničenou, tak nevyrovnanou. ,,Zklamala jsem," zašeptala. ,,Všechny jsem zklamala."

Prohlédla jsem si pokoj ve kterém jsme se nacházely. Byl pěkný, útulný. Pohovka byla starší, nízký stolek ze skla a pár křesílek. Na zdech nebyly žádné obrazy a ani žádná zrcadla. Okno bylo zavřené a záclony zatažené.

Bylo to tady překvapivě uklizené. Cítila jsem se zde bezpečně a to mi stačilo. Musela jsem se soustředit na to, abych si vzpomněla. ,,Kde je Monty?"

Sarah se zadívala kamsi za mě. ,,Je na cestě sem," řekla neskutečně tiše. Tak tiše, jako by se bála. Až později mi došlo, že to bylo bolestí. ,,Někdo nás prásknul a Emilia za to zaplatila."

V tu chvíli jsem si vzpomněla. Na Emilii, jak jí nemilosrdně hodili pod jedoucí vlak a na její poslední slova.

Ta slova mi pulzovala v mysli a smísila se s mým srdcem, které plakalo a naříkalo. Vrtěla jsem hlavou a srdce mi bušilo tak splašeně, že jsem nemohla skoro dýchat. ,,Emilia.." začala jsem a polkla. ,,Emilia je mrtvá."