Žij, dokud dýchám

Kapitola 40

Seděla jsem u stolu s Cholé, Wendy a dalšími kamarády, kteří vyprávěli nečekané setkání s profesorem Higginsem, který měl na sobě obyčejné bílé ponožky.

Rýpala jsem se v jídle vidličkou a přemýšlela nad Carlem, který zapomněl na něco tak důležitého. Pochybovala jsem, že přirozeně zapomněl. Věřila jsem tomu, že mu někdo vymazal vzpomínky.

To však znamenalo, že tady můj únosce byl, že chodil po ulicích, kde jsem vyrůstala. Chodil po chodbách, kde jsem byla já.

Teoreticky mohl být i tady a teď: V jídelně.

Gabriela s Madrid na mě z druhého konce zíraly a vypadaly, že se jim můj návrat nelíbil. Nevnímaly upovídanou dívku, která něco hlasitě u jejich stolu vykládala. Hleděly na mě a nevraživost ve vzduchu byla skoro hmatatelná.

Moji bývalou nejlepší kamarádku jsem nepoznávala. Byla jiná, vypadala jinak, mluvila jinak. Dokonce i jinak chodila. V jejích hnědých očích jsem neviděla ani stopu po laskavosti, jež k ní byla celý život připoutaná - jež ji dělala takovou, jaká byla.

Byla kopií Madrid, ale to mě nepřekvapovalo. Bylo normální, že kamarádky z dětství si našly jinou partu, jiné přátele, které je změnily. Respektovala jsem to - i přesto mě to bolelo.

Bolelo mě vidět Gabrielu, jak si mě prohlížela. Jako cizince, jako někoho, kdo s ní nekreslil křídou po silnici nebo nestavěl hrady z písku. Jenže.. ona byla vzpomínkou. Možná jsem celou dobu měla ráda představu dívky, která pro mě hodně znamenala.

Možná jsem to neviděla a byla jsem slepá, dokud mi dnešek neotevřel oči.

A to všechno mě přivedlo zpěk k Emilii. K té krásné ženě, k mé kamarádce, která zemřela rukou lovců. Trápila mě ta scéna ve snech, nemohla jsem normálně spát. Stále dokola jsem ji viděla, sny mi přehrávaly její smrt.

,,Co podnikneme po škole?" zeptala se Chloé a dloubla mě do žeber. Zamrkala jsem a pár sekund mi trvalo, než jsem se vrátila do přítomnosti.

,,Já myslela, že jsme domluvené," zamumlala jsem. ,,Dům budu mít volný do večera."

Vytáhla z batohu lízátko a podala mi ho. ,,Fajn. Mám s sebou krabičku jahodových lízátek pro přivítání. Chce se někdo přidat?"

Varovně jsem se na ni zadívala, ale ona mě dokonale ignorovala. Wendy se zazubila. ,,Té nabídce neodolám. Ráda si pokecám s Lunou, co vy?"

Dvě dívky, které jsem si matně pamatovala ze dne, kdy mi bylo špatně, pokrčily rameny. ,,Klidně. Stejně dneska nemáme co dělat."

Chloé se plácla do čela. ,,A sakra!"

,,Co je?" ptala jsem se.

,,Nemáš šaty na zimní ples!" vyhrkla.

Pokrčila jsem rameny. ,,Stejně tam nepůjdu."

Nechtěla jsem nic jiného, než zjistit pravdu a vrátit se k savantům. Ples by mi jen sebral drahocenný čas. A také.. nezasloužila jsem si, abych se bavila. Nezasloužila jsem si trávit čas s Chloé, smát se s ní, když Emilia byla pryč a nemohla nic z toho dělat mojí vinou.

Chloé v mém výrazu muselo něco donutit změnit téma. V hnědých očích jí problesklo zklamání, které mrknutím zmizelo. Podívala se na Wendy a slabě se usmála. ,,To nevadí."

,,Chci domů," řekla a toužebně se zadívala přes celou jídelnu k zavřeným oknům. ,,Máma peče cukroví, zdobí dům a schovává dárky kdesi po domě, když tam nejsem."