Žij, dokud dýchám

Kapitola 17

Stačilo mi na chvíli zavřít oči a ocitla jsem se opřená o kmen stromu, který byl pět metrů od Montyho hořícího auta.

Sledovala jsem, jak zakrvácený mě pokládá na chladnou půdu a vydává čelem k těm zvláštním lidem. Nedokázala jsem ze sebe cokoliv vydat. Jen jsem sledovala krev, kterou měl rozetřenou po obličeji, ve vlasech a po celém oblečení. Tričko měl roztrhané. 

Ruce měl u těla a ti lidé stáli u svých aut. Pozorně ho sledovali, jak se k nim blíží. Skrz jejich tmavé brýle jsem nic neviděla. Ani jejich barvy, došlo mi. 

Monty zvedl pomalu ruce nad hlavu - i z té dálky jsem viděla, že se mu třesou. Viděla jsem, jak se muž s postavou zápasníka, narovnal. Viděla jsem ženu s kaštanovými krátkými vlasy, jež byla celá v černém a ruce měla založené na svém hrudníku. Zaujala mě nejvíce. Její ostré rysy obličeje kontrastovaly s mléčně bílou kůží. To, jak stála, nepoukazovalo na ženu. 

,,Vzdáváš se, smrtelný?" zeptala se žena ostrým, pronikavým hlasem. 

Monty mlčel. Ani jednou se neotočil a neujistil, zda pořád jsem tam, kde mě nechal.
Jen zvedl ruce výš a mírně se rozkročil. 

,,Tu dívku nechte být. Je obyčejný člověk." 

Narovnala jsem se a kůra stromu se mi přes tričko zaryla do kůže. To si vážně myslel, že mě nechají být? 

Žena udělala krok k Montymu. Sundala si brýle a já zalapala po dechu. Její žlutohnědé oči zářili. 

V tu chvíli jsem uviděla její barvy. 

Nikdy jsem nic takového za tu krátkou dobu neviděla. Tichý hlas mi našeptával, že tohle není normální. Nebyla to emoce, ale jejich duše. Neznala jsem hlas, který mi našeptával. Jenže věřila jsem mu. Stejně tak, když mi připomněl můj sen.

Zasténala jsem, když jsem se pohnula. 

Ženin pohled střelil na mě. ,,Jsi si jistý?"

,,Jsem," řekl, varovněji. Na mě. ,,Mám snad podstoupit váš test?"

Zaujatě na něj pohlédla. V jejím úsměvu nebyla ani stopa po kráse. Zamrazilo mě. 

,,Dobrovolně?" zeptala se. ,,To se snad nikdy nestalo." 

Všech pět děsivě vypadajících mužů se zachechtalo. 

Monty však dál nehnutě stál, připravený se jim vzdát a stále se na mě nepodíval. Což mě vyvádělo z míry, protože jsem nutně potřebovala vidět jeho zelené oči. Vidět v nich jistotu, že tohle přežijeme. 

Žena se jen opřela o auto, vytáhla z kapsy sáčka krabičku cigaret, vytáhla si jednu a strčila si ji mezi rty. Její oči se rozzářili více a cigareta začala hořet. 

Vytáhla si z pusy cigaretu a kývla na Montyho. ,,Dělejte, stmívá se a já už tohle chci mít za sebou."
Dva muži vyrazili k němu a já začala pomalu vstávat. V hlavě mi tepalo, jenže nevnímala jsem nic jiného, než to, že mu ublíží. A pak mně. Odmítala jsem, aby mně nebo jemu ublížili. 

,,Monty," řekla jsem zlámaně. Můj hlas byl suchý a nakřáplý. Hlava se mi točila a já se opřela o drsnou kůru stromu. 

Napjal se, jenže se neotočil.

Všimla jsem si, jak se zbylý tři muži vydali ke kufru a já uslyšela ten zvuk. Zachrastěly řetězy. Těžké. Všimla jsem si jejich lesku. Vzduch byl stejný, jako ve školní jídelně.