Žij, dokud dýchám

Kapitola 22

Emilia se neusmívala, jak jsem si myslela, že bude.

Byla napjatá, avšak zároveň zachovávala jakýsi klid, který jsem u ní vycítila, jakmile jsem jí poznala.  Zjistila jsem, že klid má levandulovou barvu.

Na to, jak křehce vypadala, jsem si myslela, že bude řídit pomalu a opatrně, jenže opak byl pravdou. Přišlo mi, že na plynu měla cihlu. Jely jsme nepovolenou rychlostí a překvapivě mi to nevadilo.

,,Jak se vlastně dostaneme do New Yorku?" zeptala jsem se a tím prolomila ticho. ,,Nemám u sebe žádný průkaz, nic."

,,Monty ti ho dal udělat, když se s tebou seznámil," řekla a pohledem se mi omlouvala.

Zamumlala jsem nadávku. ,,Proč?"

Emilia zabočila. ,,Počítal s tím, že se něco takového stane. Máme mnoho záložních plánů a tušil, že kdyby tě našli, budeme muset zmizet. Lovci rádi loví a dělá jim radost, když chytí savanta. Nevíme, co s nimi dělají, ale Monty chtěl, aby se ti něco takového nestalo - nikomu z nás."

,,Odkud znáš Sama?" Změnila jsem téma.

Emilia nevypadala, že by jí to vadilo. Na tváři se jí rozlil široký úsměv a šedé oči zazářily při vzpomínce. Její zlaté a růžové emoce dominovaly a překryly veškeré tmavé pocity. Podle těch pocitů nebyla zamilovaná.. milovala. Ve škole jsem zjistila, že zamilovanost má jakousi zvláštní zelenou barvu.

,,Seznámili jsme se úplnou náhodou. Sam přišel do kavárny s jinou dívkou a já zase s někým jiným na rande. Kavárna byla nacpaná k prasknutí, jenže Samova dívka tam prostě chtěla mít rande. Měli jsme největší stůl a dvě volné židle. Jakmile si toho Jessica, tak se ta dívka jmenovala, tak si sedli k nám. Sam se jen zdvořile usmíval, jenže když uviděl mě, jak se na ni mračím, usmál se ještě víc. Došlo mi, že on je na rande nedobrovolně," zasmála se. ,,Jessica se dala do řeči s Jacobem, což byl můj doprovod. Takže se Samem jsme se na sebe dívali a snažili se nesmát těm dvěma. Pak se Jessica rozhádala se Samem a Jacob odešel s ní. Zůstali jsme tam jen my dva a okamžitě si padli do oka," usmála se ještě zářivěji. Připadalo mi, že její šedé oči září. ,,Seděli jsme tam a povídali si. Nikdy jsem se necítila tak dobře a uvolněně s někým. Sam je laskavý člověk a nebál se to dávat najevo. To mě zaujalo. Byl milý, pozorný a vtipný. A taky pěkně hezký, ale takový je pořád."

,,Tobě nevadí, že je savant?"

Její obličej na chvíli zvážněl. ,,Miluji ho takového, jaký je. I kdyby byl synem Frankensteina, tak bych ho milovala. Než se z nás stal oficiálně pár, tak jsme si vyjasnili mnoho věcí. Mezi savanty vztahy s lidmi jsou povolené, ale upředňostuje se, aby savant hledal svoji spřízněnou duši. Savanti mohou mít spřízněnou duši jen jako savanta. Jenže Sam si myslí, že mohou být výjimky a tím považuje nás dva," zabočila směrem k letišti. ,,Takže ne, nevadí mi to a nikdy vadit nebude."

Z jejích slov jsem cítila upřímnost. Nepamatovala jsem si, že by se mnou někdo mluvil tak otevřeně a přátelsky. ,,Jsi.." začala jsem. ,,Já jsem.." Zase jsem se zarazila a zastrčila si neposedný pramen za ucho. Pak jsem prudce, dlouze vydechla.

,,Cítím v sobě hrozný vztek. Palčivý, odporný vztek, který se chce dostat ven, jenže tomu bráním. Jsou chvilky, kdy se cítím úžasně, spokojeně, klidně a pak jsou chvilky, kdy toužím celý svět zničit a nenávidím každou věc kolem sebe," naléhavě jsem se na ni podívala. ,,Emilio, dokážeš mi pomoct?"

Zírala jsem na ni. Ona se dívala na silnici.

Věnovala mi jeden z úsměvů, kterým si rozhodně musela získat Sama. ,,Nejsem odborník na tyhle věci, Luno. Ale pokusím se. Považuj mě za svoji kamarádku. Já tě za ní rozhodně považuji. Takže ano, pomůžu ti, ale existuje jediný člověk, který ti dokáže pomoct."