Žij, dokud dýchám

Kapitola 25

Zády jsem se opírala o chladnou zeď  tréninkové místnosti a sledovala každého před sebou.

Všímala jsem si těch zvědavých pohledů, které na mě každý vrhal. Všímala jsem si toho, jak si nenápadně šeptali. Všímala jsem si také nenávistného pohledu Sarah, který jí nezmizel ze tváře od doby, kdy se probrala vedle mě a jen řekla: Nejsi tak slabá, jak jsem si myslela.

Sarah momentálně předváděla své bojové schopnosti s holohlavým mužem, kterému mohlo být pětadvacet. Měl mandlové velké oči, pleť tmavou jako káva a svaly na rukou široká jako má stehna. Jmenoval se Patrick a byl na mé straně - přidal se k Montymu a přede všemi mě bránil. Neznal mě - nebo přinejmenším jsem si nepamatovala, že bych ho kdy viděla - a stál na mé straně. Zjistila jsem, že to byl jeden z dobrý kamarádu Montyho.

Jakmile jsem pomyslela na zelenookého muže, okamžitě se můj zrak přesunul do levé části trénovací místnosti. Monty byl zpocený, bílé tílko měl nasáklé potem a ruce ve speciálních rukavicích sevřené v pěsti - stejně jako jeho bratr Sam.

Za ty dva dny, co jsem tady byla, jsme toho spolu moc nenamluvili. Sotva jsme se viděli. Sotva jsem se viděla s Emiliou a Samem. Stal se ze mě samotář. Jedla jsem s nimi, spala pod jednou střechou, ale to bylo vše.

Už přes den jsem s nikým nepromluvila a doufala jsem, že můj rekord se posune na dva dny. Jediným mým společníkem byl Mikky, kterému stačilo, když jsem kývala nebo se mračila místo slovních odpovědí.

Tohle bezpečné místo pro savanty bylo sice bezpečné.. ale pro mě nikoliv. Sice jsem byla savantem jako každý z nich, ale oni tady měli rodinu, oni se navzájem považovali za rodinu. Nemuseli mi to říkat, abych věděla, že mě za ni nepovažují. Čekala jsem, že budou přátelštější jako Emilia. Rozhodně jsem nečekala chladnou odtažitost, která mě v tomto hnízdě savantů dusila.

To všechno mě dokopalo k samotě, kterou jsem nenáviděla.

Protože samota znamenala, že se budu zaobírat myšlenkami na svojí amnézii. Stačilo mi pár hodin, než mi došlo, že adrenalin mi pomáhá se odreagovat a zapomenout na to, že si vlastně dva měsíce svého života nepamatuji. Zapomněla jsem na svojí amnézii, alespoň na pár chvilek.

Jenže nyní jsem se musela vrátit zpět do drsné reality a začít se věnovat svému plánu, který mi tak trochu nevyšel. Ale dělat unáhlené závěry nebyla zrovna moje silná stránka. Musela jsem přemýšlet, protože lovci se stále pohybovali po světě a hledali nás. Tušila jsem to. Tušila jsem, že lovkyni došlo, že jsme jí lhaly.

A to se mi nelíbilo. Napjatá atmosféra mezi savanty se dala krájet a sem tam se přestal někdo ovládat a párkrát probliklo pár emocí, které jsem dokázala přečíst. Začala jsem se soustředit na své okolí a začala se v něm organizovat.

Stále jsem však nechápala, proč se mnou Monty nemluvil. Stále jsem nechápala, proč jsem měla ten nepříjemný tíživý pocit. Vyhýbal se mi a já netušila proč. Nenapadlo mě zrovna mnoho důvodů, které by ho k tomu donutily. Jenže.. nemusel se nutit. Třeba jsem ho omrzela a on splnil úkol, který měl jasně daný.

Byla jsem v bezpečí a tím to haslo. Nashle, doufám, že si pobyt v hnízdě užijete.

Odtrhla jsem od něj pohled a založila si ruce na hrudi. Musela jsem v sobě tu zlost a frustraci nějak ze sebe dostat. Pohledem jsem sklouzla na Lisu a její dvojče Amy. Ty dvě mě a Sarah uspaly pouhými dotyky. Jenže to mě nevyvedlo z míry jako to, že jim je jedenáct. Blonďaté dívky s modrýma očima seděly vedle mě a kreslily si. Nenahlédla jsem do jejich papírů, ačkoliv mě zvědavost přemlouvala.