Žij, dokud dýchám

Kapitola 42

Neměla jsem ponětí, kam jsme šly, ale snažila jsem se ze všech sil předstírat, že mě to nezajímalo. Šla jsem za Gabrielou a Madrid, které mlčely. Asi jsem neměla očekávat nějaký rozhovor, kdy jsme si mohly všechno ujasnit a vyříkat si to.

Tušila jsem, že návrat do mého rodného města bude plný zklamání, ale dnešek byl rozhodně tím nejhorším ze všech. Došlo mi, že ty týdny plné bolesti a strachu nebyly tak strašné, neboť jsem měla u sebe Montyho. Nevěděla jsem, jestli to bylo tím, že byl stále v mojí blízkosti a snažil se mě rozveselit, nebo jsem k němu začínala něco doopravdy cítit.

Ty chvíle s ním a s ostatními byly něco vzácného. Cítila jsem se, že jsem byla alespoň trochu spokojená. Nemyslela jsem na svoji amnézii tak moc a netrápila se absencí svých vzpomínek.

Teď, když jsme šly neznámo kam, jsem začínala mít vztek na svoji amnézii. Srdce mi zběsile tlouklo a já si byla jistá tím, že jestli se v nejbližších minutách neujistím, že byly nevinné, tak zešílím strachy.

,,Už víte, kam chcete jít na vysokou?" prolomila jsem ticho.

Gabriela pootočila hlavu a věnovala mi malinký, vděčný úsměv. Krátce se podívala na Madrid, která nás dokonale ignorovala a dál kamsi šla.

,,Vysoká mě nezajímá," řekla nezaujatě Madrid. Natáhla ruku pod světlo lampy a podívala se na hodinky. Zamračila se, šla však dál.

,,Co plánuješ dělat?" Tělem mi projel záchvěv zimy. Sevřela jsem ruce v pěsti a potlačila touhu schovat je do kapes kabátu.

Pokrčila rameny. ,,Cestovat. Plánuju odletět do Anglie a pak se uvidí."

,,Myslela jsem, že otec ti zakázal se vracet zpátky." Gabriela svá slova volila pečlivě, aby ji neranila.

Zapomněla jsem na to, kdo byl otec Madrid. Znělo mi to povědomě. Pravděpodobně se o tom bavily, když jsme byly v kavárně.

Znovu pokrčila rameny. ,,Otec nebude rozhodovat o tom, kde a co dělám. A co ty, Luno? Máš v plánu jít na vysokou?"

Ne. ,,Ano."

,,Vzhledem k tomu, že jsi utekla s Montym, tak pochybuju, že se ti to podaří."

Zatnula jsem zuby.

,,Madrid!" vyhrkla Gabriela.

Potřásla hlavou a zabočila na vedlejší cestičku, která vedla mezi stromy. Šla jsem za nimi. Připadalo mi to tady povědomé, silně povědomé, ale nedokázala jsem určit, zda jsem tady někdy byla.

Viděla jsem jen obrysy větví, noční oblohu a chomáčky sněhu, které padaly z oblohy. Sníh pod našima nohama hlasitě křupal a já si začínala být jistá, že něco tady nehraje.

Po několika minutách jsem uviděla matný lesk. Naskočila mi husí kůže. Poznávala jsem to tady.

,,Kam to jdeme?"

,,Chtěla jsem si s tebou promluvit někde, kde nebudeme rušit noční klid," vysvětlila Madrid. ,,Ráda bych si pár věcí ujasnila, Luno. Nelíbí se mi, jak ubližujeme svojí nevraživostí Gabriele."

,,To zní rozumně."

,,Děkuju, že to děláte," zašeptala vděčně Gabriela. Choulila se do bundy, zuby jí drkaly. Potlačila jsem úsměv, tohle byla moje kamarádka z dětství.

Obešly jsme obloukem zamrzlé jezero a zastavily se před molem. Srdce mě ze vzpomínky zabolelo.

,,Jak o tomhle místě víš?"