Žij, dokud dýchám

Kapitola 10

Dorazila jsem domů před setměním.

Napsala jsem zprávu mámě, že jsem doma a že si nemá dělat starosti.

Batoh jsem odhodila v předsíni a svlékla se z kabátu a bot. Zhluboka jsem nasála citronovou vůni osvěžovače. A taky klidné atmosféry, která tu panovala. Samota, to slovo znělo v mé hlavě jako pohlazení.

Podrbala jsem Minnie, která seděla na parapetě a dívala se z okna na cokoliv, co ji zaujalo. Zamňoukala a opřela se do mé dlaně. Zatímco jsem ji hladila a drbala, byla jsem myšlenkami jinde.

Nechtěla jsem ty desky otevřít během tohoto víkendu. Nechtěla jsem mít tento víkend plný zmatku, strachu a bolesti. Chtěla jsem klid a možnost konečně se naskytla. Přesto jakmile jsem odešla od Montyho, ten nadpozemský klid mě opustil. Byl to pocit, jako bych vylezla z teplé, příjemné vody do ledové vody, která mě píchala a štípala po celém těle.

Uplynula hodina a já se stihla osprchovat a najíst.

A taky zjistit, že večírek se koná dneska a ne zítra, jak jsem si myslela.

Napsala jsem zprávu Chloé, zda jde na večírek a co si bere na sebe. Její odpověď přišla okamžitě. Poslala mi fotku pruhovaných šatů, kde každý pruh měl jinou, výraznou barvu. Takže šla a to znamenalo, že jsem musela vymyslet do čeho se obleču.

V poslední době jsem se oblékala jen do pohodlných bot, džín, triček a mikin - možná i do pár svetrů - přesto jsem věděla, že na večírek mám příjít jinak oblečená.

Ve skříni jsem měla jen jedny šaty, které by se hodily na večírek. Černé, krajkované a vzdušné. Nad kolena dlouhé šaty měly z průsvitné, černé látky volné rukávy a obepínaly mi boky a prsa. Byly však volné a pohodlné. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem si je koupila, jak dlouho byly zavěšené na ramínku a schované ve skříni.

Okouzleně jsem pozorovala svůj odraz v zrcadle.

Byla jsem krásná. Ozařovalo mě pouze světlo z malé lampičky na nočním stolku a i to málo mi stačilo, abych se cítila jako žena. Vlasy jsem si výjimečně nechala rozpuštěné a nyní měly odstín hořké čokolády.

Vyrazila jsem, jakmile zapadlo slunce. Chloé zastavila svým stříbrným volvem před domem a potěšeně se usmívala, když si všimla mých bot.

,,Přemýšlím, že bych tě za ty boty políbila," řekla a její jemně zešikmené oči si mě ještě jednou prohlédly.

Zachechtala jsem se. ,,Líbám jenom muže." Prohlédla jsem si její svítící boty.

Chloé se zakřenila. ,,To já také, ale dělám i výjimky."

Pobaveně jsem se chechtala, zatímco jsem si nasedala na místo spolujezdce. V autě to vonělo po jahodových žvýkačkách. Chloé pustila rádio na minimální hlasitost a rozjela se.

,,Jared bydlí na druhém konci města. Myslím, že je to u jezera, ale nejsem si jistá," koutkem oka se ujistila, jestli jsem duchem přítomna. ,,Co se to stalo dneska na parkovišti? Byla jsem ve škole a vyzvedávala si pár papírů, když jsem uslyšela, jak kdosi pospíchá chodbou a vzrušeně mluví o Luně a Owensovi."

Dál jsem se dívala před sebe.

,,A taky o Montgomerym, který ho zbil."

Zívla jsem. ,,Owens o biochemii měl problém s Montym a se mnou. Když jsem čekala na Carla, tak Owens pokračoval v mém veřejném zesměšnění. Monty se mě zastal."

Chloé vybočila z hlavní ulice. Ve světle lamp se leskla jako disco koule. ,,Je v tom něco víc, vždycky je v tom něco víc," vypnula rádio ve kterém hrála otravně chytlavá písnička. ,,Možná je to knihami, které čtu, ale já v tom vidím něco, co ostatní nevidí. Mluvil s tebou někdy Monty?"