Žij, dokud dýchám

Kapitola 3

Je to v pořádku. Prostě jsi zapomněla, kdo jsi. Jsme rádi, že jsi zpátky.

Tyhle věty jsem slýchávala několik měsíců a utichly, až když mě pustili domů. Byla jsem vděčná, že nemusím slyšet to samé a necítím se jako na kolotoči odpovědí a otázek.

Unavená z toho všeho jsem toužila jen po své posteli a tichu. Mít čas pro sebe bylo těžké. Vlastně si ho vůbec získat. Stále jsem toužila po tom, abych mohla odejít sama ven a procházet se po městě. Chtěla jsem se cítit svobodně, rozhodně ne jako vězeň.

Byla jsem uvězněná ve svojí vlastní hlavě.

Nevědět, kdo jsem a co jsem dělala, mě ničilo. Nikdo nechápal moji posedlost mými fotoalby, které mi máma vedla od dětství. Gabriela dokonce ve svém telefonu vytvořila složku se všemi fotkami, kde jsem byla. Bylo těžké se dívat na dívku, která se pořád usmívala a věděla, kdo je.

Každý mi říkal, kdo jsem. Jak to, že jsem nevěděla, kdo jsem já? Nebylo to snad to hlavní?

Naučila jsem se usmívat, přikyvovat a být tou Lunou, kterou jsem byla před několika měsíci. Vtipná, veselá, radostná a plná štěstí. Byla to slova, která jsem si každý připomínala. Ráno a večer. Jakási matra u které jsem měla pocit, že nefunguje.

Ta díra v mé mysli, ta prázdnota.. naučila jsem se myslet srdcem, vnímat ho plně a důvěřovat mu víc jak komukoliv jinému. Ten pocit se kterým jsem žila, kterým jsem dýchala, které šeptalo temné ticho v mé hlavě, se stal pro mě záhadou.

Co když mi někdo vzal mé vzpomínky?

V jídelně jsme společně seděli v rohu u stolu. Holky si fotily rozvrh Montgomeryho Fletchera a já jsem zkoumala puding, který vypadal jako Blobby z Hotelu Transylvánie.

,,Věděla jsi, že cukrovou vatu vynalezl zubař?" zeptala se Chloé naproti mně.

Zvedla jsem k ní pohled. ,,Ne."

Uklidila knihu, kterou právě četla do tašky a odsunula tác s netknutým jídlem stranou. ,,Většinu těch sladkostí s hromadou cukru udělali zubaři. Pěkná ironie," odfrkla si.

Její krátké fialové vlasy se leskly pod světlem zářivek. Chodila do třetího ročníku stejně jako já a vypadala na svůj věk starší. Člověk by si řekl, že už dávno chodila na vysokou. Měla krásnou srdcovitou tvář, plné růžové rty a jemně zešikmené hnědé oči, které poukazovaly na její původ.

,,Jo, ironie," souhlasila jsem a dotkla se vidličkou do žluté hmoty, která se začala hýbat. ,,Jak se máš?"

,,Skvěle, vážně. Budu se mít ještě líp, až odsud odejdu." Krátce se zasmála a kývla špičatou bradou na mě. ,,Ty?"

Pátrala jsem po skrytém významu, jenže její otázka se zdála být normální. ,,Ujde to."

Zvedla světlé obočí, ale nic neřekla. Všimla jsem si, jak Gabriela něco pošeptala Madrid a začaly se chichotat. Nechápala jsem změnu jejího chování. Ranilo mě, že si mě nevšímala a věnovala se víc novému studentovi.

,,Nechápu, jak holky můžou tak šílet z jednoho kluka," vydechla jsem a mračila se na záda Gabriely.

Chloé se rozesmála a plácla do stolu. ,,Přesně! Máma mi vždycky říkala, že kluk má běhat za mnou a rozhodně - rozhodně - já za ním ne. Protože muž je dobyvatel, Chloé. Kdo by si vážil hradu, který ani nemusel dobývat?" Poslední věty řekla se silně znatelným přízvukem.