Žij, dokud dýchám

Kapitola 4

Jako poslední si pamatuji, že jsem byla v růžové zahradě plné antických soch.

Naše město bylo díky tomu známé a dokonce se tu objeví i pár turistů. Nikdy mi nevadili a večerem, kdy tam moc lidí nechodilo, se rozsvítila světýlka po celém prostoru a vzbuzovalo to dojem, že jsem se nacházela na jiné planetě.

Stála jsem před sochou Athény a obdivovala, jak krásná byla. Měla jsem duši pro umění a často jsem si o něm četla, navštěvovala muzea a galerie. Vůně růží v zahradě přebývala i během zimy, přesto dnes bylo léto. Mé volné bílé šaty vlály pod náporem lehkého vánku a hnědozrzavé vlasy jsem měla rozpuštěné. Dovolila jsem si udělat ještě jeden krok blíž k soše a detailně ji prozkoumat.

Začala jsem zkoumat prsty nohou, lýtka, část odhalených stehen a -.

Dál jsem si to nepamatovala. 

Vyšla jsem ze školy a obloha už hrála různými odstíny oranžové, růžové a modré. Podzimní pozdní odpoledne bylo krásné a plné barev. Dokonce i listnaté stromy v okolí byly kouzelně barevné -  od sytě červené po tmavě hnědou. Sbírala jsem listy, které mě nejvíce zaujaly a Gabriela se mnou. 

Ta zároveň v tuhle chvíli nenápadně koukala na člověka opřeného o černé auto. Měl na sobě sluneční brýle a bavil se s nějakou dívkou. Ruce měl založené na hrudi a vypadal jako socha Apollona v nedaleké růžové zahradě. 

Odvrátila jsem od něj pohled, než mě mohl nachytat, jak jsem na něj zírala.

Dneska jsem po dlouhé době šla s Gabrielou pěšky domů. Obvykle jezdila s Madrid - jenže ta odjela s nějakou její sestřenicí mimo město. Vyrazily jsme, když jsem se podívala na telefon a všimla si, kolik bylo hodin.

,,Chceš se stavit v kavárně?" zeptala se Gabriela a popotáhla si látkovou červenou rukavici k zápěstí.

,,Nechci," odpověděla jsem a kopla do malého komínku spadaného listí na chodníku.

Šly jsme v tichosti. Obě dvě jsme byly myšlenkami jinde, přesto bych se vsadila, že se týkaly jedné a té samé osoby. 

Mongomery se mi dostal pod kůži jako nikdo jiný v životě. Nezamlouval se mi zvnějšku a pochybovala jsem, že by se mi zamlouvalo, co se skrývá uvnitř.

Možná jsem trošičku lhala. Dlouhé, silné paže, široká, uvolněná ramena a černé vlasy rozcuchané a neupravené. Cítila jsem, že mě přitahoval a tomu jsem přestávala rozumět. Jenže instinkt mi říkal, abych se od něj držela co nejdál. Nešlo o to, jak dneska se mnou mluvil, ale jak se díval, když se mnou mluvil.

Hravý úsměv, který mu nezmizel, ani když odcházel ze třídy. Vyzařovala z něj aura nebezpečí a já se nebezpečí chtěla vyhýbat co nejdéle.

,,S kým půjdeš na Halloweenský večírek?" Prolomila ticho má nejlepší kamarádka.

Pomalu jsem k ní zvedla pohled, který mluvil za vše.

,,Tys zapomněla!" vyjekla a chytila mě za ruku. ,,Že mě to vůbec překvapuje. Ale půjdeš tam, že jo?"

,,Půjdu," zalhala jsem.

,,Je tenhle víkend, Luno. Zapomněla jsem ti o něm říct. S Madrid už máme kostým. Můžeme jet nakoupit spolu a nebo rovnou všechny tři! Udělat si takovou dámskou jízdu. Ta by nám prospěla."

Jenže já nechtěla žádnou dámskou jízdu. Chtěla jsem dělat cokoliv jiného, než nakupovat šaty a poslouchat hloupé chichotání Madrid před kluky, které by potkala.