Žij, dokud dýchám

Kapitola 54

,,Jak se ti líbí tvůj pokoj?" zeptal se Adrian, když jsem vešla do jeho kanceláře.

Seděl v koženém křesle, bledší než včera. Velké kruhy pod jeho očima napovídaly tomu, že předchozí noc nespal.

Posadila jsem se do křesílka naproti a přehodila nohu přes koleno. Musela jsem volit správně svá slova, protože jsem věděla, že jediný savant, kterého budu v budoucnu potřebovat, je on. Potřebovala jsem, aby věřil Montymu a mně. Spíš Montymu.

,,Nelíbí se mi tady," řekla jsem a překvapeně sebou trhla. Tohle jsem nechtěla říct!

,,To nikomu," zašklebil se. ,,Na tomhle světě."

Zvedla jsem obočí. ,,O tom pochybuji. Tenhle svět by byl krásný, kdyby neexistovali lovci."

Adrian se natáhnul po sklenici s čirou tekutinou. ,,Ty si myslíš, že lovci jsou nějaké nestvůry, které nemají vůbec blízko k lidem. Ačkoliv jsou z jiného světa, krutějšího světa, tak se od nás, od lidí, zase tak moc neliší. Dívají se na nás jako na zvěř, kterou je třeba lovit. Tak, jak se díváme my na zvířata, která jíme. I kdyby lovci zmizeli, tak budeme čelit lidem. Krádežím, násilí, vraždám a hromadám dalších věcí a situací, které nám od našeho vlastního druhu hrozí."

,,Od vlastního druhu?" zopakovala jsem.

Napil se ze sklenice. ,,Věřím tomu, že gen, který v nás je, má každý člověk. Jen ho něco - nebo někdo - probudí. Jsme lidé a on tom nikdy nepochybuj, Luno."

,,Ale pak nejsme skutečně lidmi."

Podíval se na mě. ,,Co podle tebe znamená být člověkem?"

Předstírala jsem, že jsem přemýšlela. Pomalu jsem očima přejížděla po kanceláři a levým ukazováčkem rytmicky klepala do dřevěného opěradla. Po chvilce jsem se narovnala a upřela pohled do jeho očí.

,,Když budu odpovídat na tyhle otázky, tak budu moct vídat Montyho?"

Adrian si promnul rukou čelist. Přišlo mi, že se tím snažil skrýt úsměv. To samé dělal i Monty. Panovalo mezi námi ticho, které jsem nechtěla přerušit. Bála jsem se ho, protože jsem stále přemýšlela nad včerejškem. Nelíbilo se mi, že jsem nevěděla, co bylo jeho schopností.

Hnízdo v Londýně bylo plné zvláštních savantů. Stačilo se mi podívat na velitele, abych to věděla. Zajímalo mě, jak se dostal v tak mladém věku do tak zodpovědné pozice. Co z něj dělalo osobu, která držela pevně v hrsti naše životy? Co proto udělal?

,,S Montym se budete vídat jen když to bude nutné," odpověděl a přerušil tím tok mých myšlenek. Zlaté oči se zahleděly kamsi za mě a pak zpět na můj obličej. ,,Nechci podceňovat sílu vašeho pouta, takže budete spolu trénovat stejně jako ostatní spřízněné duše. Potřebuji co nejvíce silných savantů."

,,Děkuji." Má slova zněla upřímně. Byla jsem ráda, že ho spatřím alespoň takhle.

Adrian pokývl a vstal. ,,Nezavolal jsem si tě k sobě jen abych ti mohl sdělit tuhle informaci." Prošel kolem mě a vydal se ke druhým dveřím, které byly přímo naproti těm, kterými jsem přišla. S rukou na klice se otočil čelem ke mně a řekl: ,,Rád bych ti něco ukázal. Následuj mě."

Vydala jsem se za ním. Za dveřmi se rozléhala stará, točivá chodba, která vedla po železných schodech dolů. Držela jsem se železného zábradlí, které mě svým chladem pálilo do dlaní. Adrian šel klidně, zato já opatrně našlapovala po schodech. Nevypadalo to, že by schody vydržely váhu dvou lidí.