Žij, dokud dýchám

Kapitola 13

Trvalo mi chvíli, než jsem se dostala k sobě.

Proberu se ve svojí posteli. Pomalu mrkám a přivykám si na světlo z lampičky na nočním stolku. Na digitálních hodinách svítí, že je dost brzy na to, abych spala a dost pozdě na to, abych vstávala. Půl šesté večer a já spím?

Jakmile jsem se vyšvihla do sedu, vzpomněla jsem si. Odhrnula jsem závěs z temnoty ve své hlavě a jednoduše se dostala k dnešní vzpomínce.

Bylo mi špatně a já sebou hodila. Omdlela jsem. Něco před školou vybuchlo.

Vystřelila jsem z postele a zasténala. Pokoj se rázem zatočil a já se rukou opřela o zásuvku. Podívala jsem se na zavřené dveře a čekala až to přejde. Nikdy jsem nezažila, aby mi bylo tak špatně, jako dneska. Pochybovala jsem, že je to jídlem. Netušila jsem, proč mi tak je a chtěla jsem to potlačit dalšími prášky. Ty přeci ráno bleskově pomohly.

Po chvilce jsem se vydala ke dveřím. Byla jsem stále ve stejném oblečení. Scházím schody a vdechuji vůni citronu, která se tu rozplývá. Tlumené hlasy jsem zaslechla až na třetím schodu. Našlapovala jsem tiše a snažila se, aby si mě nikdo nevšiml.

,,Nemám zavolat tvým rodičům?" zeptá se máma.

,,Ne, to nebude nutné. Napsal jsem jim zprávu před chvílí," odpoví jí mužský, známý hlas.

Okamžitě mi vytanul v mysli obraz tmavých, zelených očí, podmanivého úsměvu a černých vlasů.

Zastavila jsem se. Co ten tu dělal?

Máma si povzdechla. ,,Nemyslím si, že je normální, aby byla takhle dlouho v bezvědomí. Normální člověk neomdlí na několik hodin. Zda se do hodiny nevzbudí, tak ji odvezu do nemocnice."

,,Ani náhodou," řeknu a vejdu do obýváku.

Máma vyjekne a Monty vystřelí do stoje. Jeho obvykle drsná tvář je plná obav. Zelené oči byli v mých a pátral v nich. Zvednu obočí a podívám se na mámu, která sedí v křesle a ruku má na hrudníku. Stále rozdýchává, jak jsem ji nechtěně vylekala.

,,Do nemocnice nepůjdu."

,,Neboj, Luno. Nepůjdeš," odpoví mi jemně máma a snaží se mě uklidnit. Věděla, jak moc nenávidím nemocnice a doktory.

Monty nehnutě stál a dál se na mě díval.

,,Co tu děláš?" zeptám se nepřátelsky.

Máma mi místo něj odpověděla: ,,Nebud tak zlá, Luno. Tenhle mladík je tvůj zachránce. Přivedl tě domů a řekl, co se ti stalo."

,,A co se mi stalo?" zeptám se obezřetně a Monty sebou trhne.

Odtrhnul svůj zrak ode mě a podíval se na moji mámu. Obavy z jeho tváře nezmizely. Využiji toho, že se na mě nedívá a konečně si ho prohlédnu. Má pomačkané oblečení, vlasy má rozcuchané, jako by si v nich několikrát prohrábnul a ramena napjatá. Vlastně celé tělo je napjaté, jako by se do něj zapíchly miliony jehliček. Možná jsem ho vyděsila, když jsem sebou hodila. Kdo by se nelekl?

,,Luně přes den nebylo dobře a na parkovišti jsem si všiml, jak je celá bledá. Přiběhl jsem k ní a ihned omdlela," řekl přesvědčivě a poté dodal: ,,Asi něco špatnýho snědla nebo něco chytila. Ve škole něco řádí."

,,Pravda, myslím, že jsem snědla něco špatnýho. Zkoušela jsem si něco uvařit, ale moc mi to nešlo," přidám se a přesvědčivě se usměji. ,,To se stává, mami." Vůbec se nepozastavuji nad tím, zda doopravdy ze špatného jídla můžu omdlít.