Žij, dokud dýchám

Kapitola 41

Znáš tajemství, které nikdo nikdy nesměl znát, šeptal hlas. Ústa jsem měla plná drhnoucí látky, která vzdáleně připomínala jazyk kočky a ruce jsem měla svázané provazem, který byl až moc těsný. Nevěděla jsem, kde to jsem. Oči jsem měla zavázané a byla jsem přivázaná k židli. Do nosu mě udeřil pach plísně.

To tajemství neměl nikdo živý znát, pokračoval. Ani já ho neznám. Proto stále žiješ. Musíš mi ho říct, musíš!

Probuzení z téhle noční můry se podobalu nárazu, kdy do nás autem narazili lovci. Lapala jsem po dechu a rukou se držela za hrdlo. Posadila jsem se a přitáhla si kolena k bradě. Otevřeným oknem proudil do pokoje chladný vzduch, který mě probudil stejně, jako by mě někdo polil ledovou vodou.

Chvíli jsem se pevně objímala rukama, než jsem roztřesenou rukou rozsvítila lampičku na nočním stolku a prohlížela si okolí. Ačkoliv můj pokoj voněl, cítila jsem ten nesnesitelný zápach ze vzpomínky.

Přikrývka na posteli byla zmuchlaná, polovina polštáře visela z postele. Každou noc to takhle vypadalo, prožívala jsem noční můry každou noc. Střídaly se, někdy jsem viděla Emilii, jak ji srazil vlak a někdy jsem byla v temnotě, kde mě neznámý mučil.

Když se můj dech zklidnil, zpocené tričko se mi lepilo ke kůži, jsem vstala a vydala se do kuchyně pro sklenici s vodou.

K mému překvapení tam byla má matka. Vypadala duchem nepřítomná. Jedla sušenky a zapíjela je mlékem.

Tiše jsem ji pozdravila, aby se nelekla.

Překvapeně se otočila a jemně se usmála. ,,Nemůžeš spát?"

,,Noční můry," přiznala jsem. Vzala jsem si z talíře sušenku a tiše jedla. ,,Můžu se tě na něco zeptat, mami?"

Kývla. ,,Samozřejmě."

,,Kdo byl můj otec?"

Její auru zabarvil šok. ,,Cože?" zašeptala. Výraz v jejích hnědých očích mi jasně říkal, že by byla raději, kdyby se přeslechla.

Mlčky jsem se na ni dívala a vyčkávala.

Dlouze a utrápěně si povzdechla. ,,Tvůj otec se jmenoval Declan Fletcher. Moc toho o něm nevím. Tedy.. kromě toho, že zemřel."

Ztuhla jsem. ,,Fletcher?"

,,Ano. Chvíli jsme spolu chodili, něco přes měsíc." Potřásla hlavou, jako by se chtěla zbavit vzpomínek. ,,V té době jsem si myslela, že dva týdny chození jsou vhodné na další krok. Trvalo nějakou dobu, než jsem zjistila, že čekám dítě, ale když jsem se odhodlala mu o tobě říct, vypadal, jako by dostal infarkt. Vyděsil se a utekl. Po nějaké době mi přišla zpráva s tím, že zemřel."

Proboha.

PROBOHA.

,,Jsi si jistá, že se jmenoval Fletcher?" ptala jsem se znovu, prosebněji.

,,Jsem," potvrdila. Aura se jí změnila. ,,Je něco špatně?"

Všechno. ,,Nic."

Zastrčila mi vlasy za ucho a smutně se usmála. ,,Ačkoliv jsi byla překvapení, tak pro mě příjemné. Těšila jsem se na tebe, nemusíš být smutná z toho, že on ne. Vždycky budeme spolu, Luno." Odmlčela se. ,,A ted už běž spát. Zítra večer k nám přijde návštěva."

,,Ještě si dám něco k jídlu," řekla jsem prázdně. ,,Děkuji."

Odešla s tichým dobrou. Rukou jsem se opírala o linku a ztuhle vyčkávala, dokud její kroky v domě neutichy. Opřela jsem se zády o hranu linky a sklouzla až na zem. Bojovala jsem s pláčem, dral se mi z hrdla ven.