Žij, dokud dýchám

Kapitola 38

Bez přemýšlení jsem jí přitiskla obličej na hrudník. Chtělo se mi plakat.

Máma, která ze začátku jen strnule stála, mě váhavě objala. Pak mě stiskla tak silně, až jsem nemohla dýchat. Tělo se jí otřásalo vzlyky.

Odtáhla se, aby si mě prohlédla a znovu mě sevřela v objetí. ,,Jsi to vážně ty. Jsi doma."

Poté mě vtáhla dovnitř domu a zamkla. Zula jsem si boty, ale Montyho bundu si na sobě nechala. Potřebovala jsem sílu, pro to, co se mělo stát. Neměla jsem promyšlené, co jsem jí chtěla říct.

Pozorovala jsem ji, jak zatahovala závěsy. Když se ujistila, že nikdo neuvidí, kdo se vrátil, se ke mně otočila. Hnědé oči, ty, které jsem po ní zdědila, ztmavly zlobou. ,,Kde jsi byla?"

Došlo jí, že mě nikdo neunesl. Spojila si můj hovor s mým nečekaným příchodem. Byla jsem nervozní - z pomyšlení na lži, které by mohla prokouknout, že se prolnou dva moje světy.. ,,Na tom nezáleží, mami. Musím ti něco říct, ale musíš mě vyslechnout."

Založila si ruce na hrudníku a posadila se na pohovku vedle mě. Až nyní jsem si dovolila prohlédnout její auru. Byla plná šedých obav, tmavě modrého strachu a černého hněvu. Musela jsem vzít v potaz i její emoce.

,,Máš hlad? Žízeň?" ptala se.

Přikývla jsem. ,,Ano, ale to počká," řekla jsem tichým, prázdným hlasem. ,,Omlouvám se, mami. Mrzí mě, že jsem zmizela. Neměla jsem to v plánu, jenže musela jsem."

Její oči přejely z mého obličeje na Montyho bundu. Klouby jí zbělely. ,,Co se stalo? Vzpomněla jsi si?"

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Myslela jsem si, že si vzpomenu, ale nalhávala jsem si. Pár střípků se mi vybavilo, ale neznám celý svůj příběh."

,,Kde je Montgomery Fletcher?"

Trhla jsem sebou a vytřeštila na ni oči. ,,Monty?"

Pozorovala mě. ,,Podle spolužáků jsi utekla ze školy s tím chlapcem. Takže se ptám: kde je?"

Nemusela jsem dlouho přemýšlet. Myslela si, že za to mohl on. Že on byl můj únosce. To samé si musel myslet Jack.

Bylo to logické. Zapomněla jsem na ten den, kdy mě zachránil před lovci. Kdy nás zachránil. Nedivila jsem se tomu, že si mysleli, že za všechno mohl on. I já bych tomu věřila.

,,Neunesl mě," namítla jsem tvrdě. ,,Monty s tímhle nemá co dočinění."

Zatrnulo jí. ,,Utekla jsi s klukem, který je jako duch. Nikdo o něm nic nevěděl, studentskou složku měl prázdnou a chodil na předměty, které měl s tebou společné. Luno, ten kluk tě unesl!"

Marně jsem hledala slova. Nyní bylo nezbytné, abych volila správně slova. A nebo.. Ne, varovala jsem se. Pohrávat si s cizími emocemi nebylo správné.

,,Monty je můj kamarád."

Zalapala po dechu. Strnule na mě zírala. Jako bych se zbláznila.

,,Luno.."

,,Mami," přerušila jsem ji. Promnula jsem si unaveně obličej. ,,Jsem doma. Živá, zdravá a v pořádku. Nic se mi nestalo, nemám ani škrábnutí. Na ničem jiném nezáleží. Vím, že nyní tvoji důvěru nemám, takže tě o ni ani žádat nebudu. Všechno ti řeknu, jakmile budu moct, dobře?"

,,Vyrostla jsi," zašeptala tiše. V očích se jí zaleskly slzy. ,,Byla jsi pryč tak dlouho a neuvěřitelně rychle jsi dospěla. Co se stalo, Luno? Máš strach z něčeho? Někdo ti vyhrožuje?"