Žij, dokud dýchám

Kapitola 16

Nikdo si zatím nevšiml, že Montgomery Fletcher celou dobu, co jsme seděli v jídelně, na mě zíral. 

Byla jsem obklopená lidmi, kteří měli skvělý smysl pro humor a nebáli se hlasitě smát. Neřešili ostatní a já si je oblíbila - díky Thomasovi Childovi, který si na mě počkal před jídelnou s potutelným úsměvem. Brýle s černými obroučkami měl posazené na kořeni nosu, zvýraznovalo mu to jeho veselé hnědé oči a blondaté vlasy měl upravené. Zalíbilo se mi to a ještě víc fakt, že byl normální kluk. Obyčejné džíny, bílé tenisky a bavlněné bílé tričko. Věděla jsem, že je to typ kluka, kterého si okamžitě každý oblíbí. Takové typy lidí jsem moc nemusela, ale Thomas mě přesvědčil ihned o své výjimečnosti. 

,,Luno Cole," zvolal hlasitě. Pár lidí se na nás otočilo. 

Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem, kdo na mě volá. 

Posunul si obroučky výš a povzdechnul si. ,,Čekám na tebe už deset minut."

Ani jsem se nestihla pohnout, dlouhými svižnými kroky přišel ke mně a už mě vláčel mezi stoly. Mohla jsem se mu vytrhnout, ale nechtěla jsem na sebe upozornit. Chytil mě pevně za ruku, aby mě mohl táhnout rychleji. Přestala jsem se mu bránit a poddala se jeho doteku. Prohlížela jsem si jeho záda a vpalovala do nich svůj pohled. Zastavil se a došlo mi, že stojíme u jednoho ze stolů, kde seděla Chloé, Amanda, Wendy a ta další dívka, která byla drobná a já zapomněla její jméno. 

,,Máte ji tady, dámy," zašklebil se a posadil se vedle Amandy. 

Dál jsem stála a dívala se na Chloé, která vzhlédla od knížky a kývla na sedadlo proti sobě. Vyzývala mě, ať si k nim sednu. Jenže já si nedůvěřivě měřila všechny zbylé lidi, kteří se buď věnovali jídlu a nebo mně. Stůl byl plný táců s jídlem a jeden byl na straně, kam jsem si měla sednout já. 

,,Koupili jsme ti oběd," řekla Chloé zpod knihy. Amanda se široce usmála. 

Wendy vzhlédla od jídla. Také se usmála. Upřímně. ,,Sedni si. My nekoušeme, zlato."

Nesedla jsem si. Pár vteřin jsem stála a zvažovala, pro a proti. Nedůvěřivost ve mně bublala, protože moc lidí se rovná moc otázek a ty já nenáviděla. Avšak podle toho, jak se všichni tvářili to vypadalo, že mě viděli rádi. Chtěli mě tu. 

Posadila jsem se na volné místo před plný tác jídla. Amanda se zachichotala něčemu, co jí pošeptal Thomas. Zato Wendy..

,,Vypadáš, že jsi pěkně dlouho nespala," řekla mi. 

Pokrčila jsem rameny. ,,Nejsi první, kdo mi to dneska říká."

Chloé znovu vzhlédla zpod knihy. Náramky na rukou jí zacinkaly. ,,Sežen si levanduli. Myslím, že ji můžeš sehnat i jako olej. Po ní usneš okamžitě." 

,,Díky," zamumlala jsem. Zvedla jsem vidličku. ,,Díky za oběd." 

Mávla rukou a znovu se věnovala čtení. Přesto jsem si stihla všimnout jejího potutelného úsměvu. Věděla jsem, že se jí v hlavě honí tisícero otázek. Počítala jsem s tím, že mi pár z nich položí. 

Wendy se podívala na Chloé a poté na mě. ,,Tobě nevadí, že si čte?" zeptala se. 

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Naopak. Jsem za to ráda."

Vzala jsem vidličku a dala se do jídla. Poslouchala jsem si povídání Thomase, Amandy, Wendy a dívky, jejíž jméno jsem pořád neznala. Vyčkávala jsem, až jí osloví jménem. V tu chvíli jsem se zarazila.