Žij, dokud dýchám

Kapitola 52

V Adrianově kanceláři jsme se posadili do kožených židlí naproti stolu, za který si sedl velitel Hnízda. Okna za jeho zády byla zatažená dlouhým vínovým závěsem, který sahal až na podlahu. Zdi byly plné knih a obrazů. Vonělo to tady po starých knihách a včelím vosku.

Úplný opak Stephena, jehož kancelář vypadala světleji a prostorněji. Bylo zvláštní pozorovat velitele Hnízd, kteří si byli rozdílní věkem a charakterem. Adrian mi přišel otevřenější a extrovertnější, než Stephen. Přesto jsem nedokázala zabránit myšlenkám, kdy jsem se sama sebe ptala, kdo byl děsivější.

Adrian se posadil za velký dubový stůl a proužek tenkého světla z okna mu dopadl na levé rameno. Knihu, která před ním ležela rozevřená, zaklapl a položil stranou, aby se mohl lokty opřít o dřevo a vložit si do dlaní bradu. Až teď jsem si všimla, že Adrianova levá ruka měla šest prstů.

,,Adriane," začal Monty. ,,Co má do prdele znamenat to přivítání?"

Jeho zlaté oči se přimhouřily. Varovně. ,,Než se pustíme do rozhovoru, tak si uvědom, že jsi zde jako návštěva a uprchlík. Kdykoliv tebe a tvoji spřízněnou duši mohu odtud vyhodit a budete na útěku. Všechen vztek, který v sobě máš, si vybiješ později." Podíval se na mě a poté jeho hlas byl tichý a příjemný. ,,Když savant poruší nějaké pravidlo, tak trest odnáší i jeho spřízněná duše. Stephen mě obeznámil s tvojí situací, Luno. Pokud něco nebudeš vědět, neváhej se zeptat."

Kývla jsem. ,,Děkuji."

Jeho oči se vrátily na Montyho. ,,Řekni mi vše, Montgomery. Na nic nezapomeň a chci slyšet všechny detaily."

-

Trvalo nám dvě hodiny vše sdělit Adrianovi. Pozorně poslouchal a ptal se na otázky, které by jako velitel Hnízda měl pokládat. Od chvíle, kdy mu Monty pověděl o mé pravé identitě, si mě zaujatě prohlížel. Tušila jsem, že něco věděl. Něco, co bylo se mnou úzce spojené. Nezeptala jsem se na to, doufala jsem, že Monty mi to v soukromí prozradí.

,,Takže ty jsi naším spasitelem, Luno," uzavřel to Adrian a s úsměvem, který se mu neodrážel v očích.

,,Nejsem Ježíš," zamumlala jsem a promnula si ruce. To, jak se mnou mluvil, mi bylo nepříjemné. Chtěla jsem vědět, zda za to mohla jeho schopnost. Protože nikdy v životě mi někdo nepřipadal tak nesympatický. Byl to pocit, který se podobal strachu. Nedokázala jsem to popsat.

,,Pravda," souhlasil a opřel se do křesla. ,,Bůh miloval jen jednoho člověka, syna svého. Pochybuji, že by tě křesťané považovali za někoho jemu rovnému. Spíš by jsi byla čarodějnice stejně jako my ostatní." Hořce se ušklíbl. ,,Kristus musí zemříti, aby mohlo přijít spasení."

,,Necituj nám tady z Bible," vložil se do toho nevrle Monty. Nelíbilo se mu, co Adrian říkal. Šel přímo k věci. ,,Můžeme tady zůstat?"

Podívala jsem se do zlatých očí velitele Hnízda a mlčky vyčkávala na jeho slovo. Byl to risk. Lovci nás hledali po celém Londýně. Pokud by se dozvěděli, že jsme se zde nacházeli s Montym, tak by mnoho nevinných životů zemřelo. Carl a Madrid pro svoji svobodu udělají cokoliv. O tom jsem byla přesvědčená.

,,Ano," odvětil po chvilce Adrian. ,,Mám pár podmínek. Nebudete spolu trávit mnoho času. Nechci, aby jste spolu promluvili, dokud nedostanu pocit, že to bude bezpečné. Luna bude mít spolubydlící, která ji ochrání." Varovně zvedl obočí, když si všiml Montyho nesouhlasného výrazu. ,,Opovaž se něco říct, Montgomery. Je mi jedno, kdo jsi. Zamknu tě stejně jako tvého bratra, pokud proti mému nařízení půjdeš."