Žij, dokud dýchám

Kapitola 43

Nevěděla jsem na koho se dívat. Carl se usmíval a Madrid se tvářila vyděšeně. Couvala od něj dál se ztuhlou Gabrielou, která poslušně kopírovala její kroky. Zastavila se až u kraje mola. Nůž v ruce se jí třásl.

Carl na levé straně se zastavil. Stále se usmíval. To mě nezarazilo tak moc, jako jeho vzhled. Dnes měl hnědé vlasy uhlazené, hladké a jemné, oči tmavší, než obvykle. Vířila v nich temnota.

Mlčela jsem. Měla jsem pocit, že na mě Madrid dočista zapomněla. Právě Carl řekl, že jsou dvojčata. Proč by se ho tak moc bála?

,,Co chceš?" vyjela na něj Madrid.

Rozesmál se a ten zvuk připomínal škrábání nehtů na křídové tabuli.

,,Lunu," odvětil klidně.

,,Ta tady je. Klidně si ji vezmi a dělej si s ní co chceš."

Strčil si ruce do kapes a zhoupnul se na patách. Byl touhle situací potěšený, zvráceně potěšený. Tenhle hubený kluk, kterému v očích svítilo šílenství, nebyl ten, kterého jsem znala. Nebylo v něm nic z toho stydlivého, tichého a plachého kluka. Stál tady kluk, který měl tu nejtemnější auru, jakou jsem kdy spatřila.

,,Já vím, že tady je, Madrid." Udělal krok k ní a ona namířila špičkou nože na něj. ,,To bolí. Moje vlastní sestra má ze mě strach, vtipný pohled." Otočil hlavu mým směrem a podíval se na mě. ,,Že, Luno?"

Mlčela jsem.

Přikývl. ,,Nejsem obdarovaný jako ty, Luno. Nevidím emoce druhých lidí. Musíš komunikovat a přestat se tvářit tak zmateně"

,,Vím, že jeden z vás dvou je mým únoscem."

,,Cože?" vyprsknul Carl a Madrid sebou trhla. Podíval se na ni, zorničky se mu roztáhly, a úsměv mu zmizel. ,,To je všechno, co víš? Madrid si neustále stěžuje na můj nepořádek, ale zas tak nepořádný nejsem. Tvá mysl by si měla vybavit celou pravdu."

Cítila jsem tlak své mysli. Vzpomínky se zoufale draly na povrch, ale cosi jim bránilo. Něco, co tam vždycky bylo a nechtělo odejít.

,,Vůbec jsi se nezměnila," konstatoval. ,,Mlčíš a snažíš se, abychom ti neviděli do hlavy. Čekal bych, že se ponaučíš ze svých chyb. Obzvlášť poté, jak zemřela tvá kamarádka Emilie."

Udělalo se mi nevolno. Vina z její smrti mě udeřila stejně, jako rána do žaludku. ,,Mlč."

,,Proč bych měl?" opáčil. ,,Svým mlčením jsi zavinila smrt nevinného člověka. Její krev máš na svých rukou."

,,Luno.." vložila se do toho Madrid.

,,Počkej, sestřičko," nenechal se odbýt Carl. ,,Má sestra se chová poněkud divně, ale to je tím zápachem z města." Narovnal se a zadíval se mi do očí. ,,Pokud nechceš, aby zemřela tvá milovaná, sladká Gabriela, tak bychom s Madrid ocenili, kdyby jsi nám pověděla, kde je Montgomery a Sam Fletcher."

Bylo to tady znovu. Chtěl ode mě něco, co jsem mu nemohla dát. Tentokrát bylo problémem, že jsem netušila, kde se oni dva nacházeli. Montyho opatrnost se hodila, ale... Nepočítala jsem s tím, že se může stát taková situace znova.

,,Jak mám vědět, že jí Madrid nic neudělá?" Ráda bych mluvila klidně, ale hlas jsem měla prosáklý panikou.

Carl se zhluboka nadechl. ,,Už zase. Myslíš někdy na svůj život?"

,,Prostě nám to řekni a my jí pustíme," řekla Madrid. Vypadala, že začínala nad sebou mít opět kontrolu. ,,Nezabíjíme, pokud to není nutné."