Žij, dokud dýchám

Kapitola 51

,,Tohle je jedna ze sedmi rodin savantů, kteří nežili v Hnízdě," řekl klidným hlasem Mitch. Klečel u tří těl a opětoval jim prázdný pohled. V těch krásných očí nebyla ani stopa po živém lesku. Byl... jako mrtvý.

,,Luno," sykl varovně Monty. Napjatě se díval na Sofii, která mu však pohled neopětovala. Klopila zrak.

Upustila jsem ruku a zhluboka se nadechla. ,,Jak o nich věděli?"

Monty se na mě úkosem podíval. Nic neřekl, stačilo mi vidět jeho pohled, abych rozuměla tomu, co mi očima sděloval. Ale... s tímhle neměl nic společného. Musela jsem se zeptat. A uslyšet odpověď, ačkoliv jsem ji dávno znala.

,,To bych rád věděl," odvětil stále zrakem upřeným na mrtvá těla savantů. Vstal a otočil se čelem ke mně. ,,V Londýně nemáme špehy, potvůrko. Nikdo, kdo neměl Adrianovu plnou důvěru, o nich nevěděl." Odmlčel se a přejel si palcem po spodním rtu. ,,Dva dny zpátky se nám ozve Montgomery s tím, že existuje savant, který by nám mohl pomoci se nadobro zbavit lovců. Neřekl kdo to je, neřekl jeho schopnosti. Ale... možná to chápu. Že by se slavný Fletcheři dali na stranu lovců? Po té nehodě, kdy zemřel Samův milovaný člověk, se z nich mohli stát zbabělci." Věnoval Montymu široký úsměv. ,,Čistě hypoteticky samozřejmě."

,,Mohla bych vás s Montym do tří vteřin zabít stejně jako ty savanty, co tady leží," zasyčela jsem. ,,Možná i do dvou, když bych měla štěstí. Nejsem tak trpělivá jako Monty. Nemám čas na slovíčkaření, podezřívání a vyhrožování. Pokud nevěříš Montymu, fajn. Pokud nevěříš mně, fajn. Ale pokud se pokusíš jednoho z nás zabít, zemřeš." Narovnala jsem se a pousmála se. ,,Čistě hypoteticky samozřejmě."

,,Nikdy jsem nic nezmínil o zabíjení," poznamenal. Do tonu mu proniklo pobavení, ale zároveň krvežíznivost. Jako by ho má slova potěšila a probudila v něm touhu po krvi.

Sofia si odkašlala a stoupla si mezi Montyho a Mitche. Zdálo se mi to, nebo mě nepovažovala za tak velkou hrozbu?

,,Nemyslím si, že je dobré si zahrávat s Montym," řekla. Podívala se na oba dva a pak Montymu přes rameno na mě, kdy mi věnovala omluvný úsměv. ,,Odvezeme vás do Hnízda k Adrianovi. Bude lepší, když přímo jemu všechno vysvětlíte."

-

Nikdo z nás v autě poté nepromluvil. Všichni jsme byli myšlenkami jinde. Přehrávala jsem si v hlavě vzkaz napsaný krví a uvažovala nad tím, zda to udělala Madrid s Carlem. Byli by toho schopný. Pro svoji svobodu mučili a nebáli se vraždit. Dokázala jsem si představit, jak moc musela má lež Carla vytočit. Do budoucna si budu muset dávat pozor na to, co řeknu.

Carla jsem se bála víc, než Madrid. Jeho nestabilní a zvrácená mysl mě děsila a nedokázala jsem z jeho slov a chování nic vyčíst. Byl chaos v lidské podobě.

Hnízdo v Londýně se nacházelo daleko od hlavního centra. Rozléhalo se na kraji hlavního města, takže savanté měli klid a byli relativně v bezpečí. Budova byla gotická a obrovská, avšak ve velmi dobrém a zachovalém stavu. Vycítila jsem moc několika savantů, díky které mi ihned došlo, že stejně jako v New Yorku, tak i tady používali schopnosti, kterými chránili Hnízdo. Bylo jich dokonce více, než tam.

Zastavili jsme před masivními dveřmi, které se otevřely a z nich vyšla Sarah s obvyklým výrazem, který sděloval okolí, že všechno bylo nudné. Černé vlasy měla v pevném copu, na rtech rudou rtěnku. Překvapilo mě její oblečení. Nebylo totiž černé, jak vždycky nosila, ale všechno šedé - džíny, mikina, boty a šála. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že ji takhle uvidím.