Žij, dokud dýchám

Kapitola 11

Monty mi otevřel dveře u spolujezdce. Díval se někam za mě.

Jeho tiché, černé auto provoněné kůží a pánskou kolínskou je mi známé. Snažím se posadit co nejpohodlněji, ale nedaří se mi to. Vrtím se na svém místě, zatímco se posadí za volant a rozjede se. Své vlasy si svážu do drdolu. Koutkem oka si všimnu, že se nepřipoutal.

,,Připoutej se," požádám ho.

I v té tmě si všimnu, jak mu cukne koutek rtů. Beze slov udělá o co ho požádám. Druhou rukou řídí.

,,Začni," vydechnu tichým hlasem, který se mi nepodobal. ,,Nevynech ani jediný detail. Pověz mi vše." Můj hlas se netřese, jako před pár minutami.

Zastavíme se u semaforu. Monty si rukama přejede poraženecky po obličeji. Snažím se nezaobírat, jak podezřele se v tuto chvíli chová. Jako by ho to bolelo. Bylo to absurdní, protože Montgomery Fletcher mi nepřipadal jako někdo, kdo by poznával bolest natolik velkou. Pochybovala jsem, že byl natolik empatický. Vždy z něj vyzařovala sebejistota, lhostejnost a pobavení vůči okolí. Avšak dnes.. dnes, kdy jsem ho spatřila na večírku, bylo na něm něco jiného.

Byl svobodný.

Děsilo mě to víc, než jsem si dokázala přiznat.

Naskočila zelená. Očividně čekal nejen na to, až bude moct řídit, ale že také začne mluvit.

,,Znali jsme se. Znamenal jsem pro tebe to nejhorší a nenáviděla jsi mě. Měla jsi letní brigádu v obchodě s rostlinami a šperky z různých kamenů a já jsem si přišel koupit jednu kytici pro moji -" zarazí se. ,,Přítelkyni. Chtěla jsi vědět, jak vypadá a co má ráda. Byl jsem na tebe hnusný a choval jsem se neukázněně, protože jsem si myslel, že chceš přebrat mě jí. Stávalo se mi to často a proto jsem rovnou tak vyletěl. Zatímco jsem ti s nadávkami sděloval, jak vypadá a co má ráda, jsi běhala po obchůdku a nadávala mi zpátky. Když jsem skončil, vrazila jsi mi kytici do rukou a řekla mi, kolik mám zaplatit." Potřese hlavou a zatočí do mojí ulice.

,,Ta kytice byla nádherná a další den jsem se přišel omluvit. Jenže ty jsi tam nebyla." Zastavili jsme. ,,Další den jsem přišel zase a byla jsi tam. Přivítala jsi mě s tou nejjízlivější poznámkou, jakou jsem kdy slyšel. Vrátil jsem ti to a pak jsme se potkali dvakrát nebo třikrát. Hádali jsme se a naše poslední hádka dopadla natolik špatně, že jsem řekl, co jsem neměl a tys mi sdělila, ať vypadnu a zda se ještě někdy ukážu, zavoláš policii. Po pár dnech jsem uviděl zprávy, že jsi pohřešovaná a došlo mi, že jsem byl vůl."

Otevřu dveře. Smutně pohlédnu na dům. Svítilo se v něm a v nejvyšším okně stála paní Collinsová, která když si mě všimla, zatáhla závěs. Už nyní jsem tušila, že budu muset očekávat nepříjemný rozhovor s mámou.

,,Takže jsme se viděli párkrát?" ujistím se s pohledem na své boty.

Kývl. ,,Nic vážného. Jen jsme si nepadli do oka," přitaká.

Lže, šeptalo mé srdce. Minimálně něco vynechal. Jenže proč by mi lhal? Znovu jsem si ho prohlédla. Montgomery Fletcher byl chodící tajemství a jedná má malá část, která každým dnem rostla, šeptala, že i já jsem jeho malým tajemstvím.

Poraženě se hlavou opřu o kožené sedadlo a ospale se na něj usměji. ,,Dneska jsem byla na večírku," pronesu pobaveně pro sebe. ,,A byla jsem tam tak pět minut."

Krátce se vedle mě zasměje, uvolněný, že se nevyptávám. ,,Vychutnala jsi si ho, že?"

,,Nezapomenutelný večer," souhlasím. ,,Už nikdy na nic takového nejdu. Pivo mi nechutná a lidi jsou nudný."