Žij, dokud dýchám

Kapitola 46

Sarah si myslela, že jsem usnula. Rádio v autě nepřehrávalo písničky, ale zprávy. Jenže se v nich nic, co se týkalo hořícího domu, neobjevilo. Pravděpodobně se to ukáže zítra v novinách a smrt mojí matky, Jacka a rodičů Gabriely, se po pár dnech zapomene.

Snažila jsem si vzpomenout na pocit, který jsem cítila, když jsem na úplném začátku mluvila s Carlem. Na to, jak plachý a stydlivý byl. Chtěla jsem v sobě najít porozumění, ale nenašla jsem. Zabil mé rodiče a já plně neznala jak. Pohrál si s jejich myslí, aby se nebránili ohni? Aby se nepokusili utéct?

To, že je zabil, neudělal kvůli svobodě. Udělal to, protože mohl. Ať už si on a Madrid své činy vysvětlovali jak chtěli, vraždili a mučili nevinné. A to jen ze strachu z jejich otce - z člověka, který byl nepochybně horší, než oni.

Richard Black byl ten, kdo za všechno mohl. Nepochybovala jsem o tom, že savanté čelili zlu.

,,Za chvíli budeme na letišti." Nepodívala se na mě, tupě zírala před sebe. Její hlas překvapivě tichý a mrtvolně klidný. Byl to první zvuk, kromě vrnění auta, který prolomil napjaté ticho. ,,Letadlo nám letí za dvě hodiny, s přestupem budeme v New Yorku až někdy za deset hodin."

,,Není podezřelé, že nemáme žádné kufry?" zeptala jsem se. Když jsem se vracela zpět domů, tak mi Sarah dala cestovní tašku s cizími věcmi. Opakovala jsem jen její slova.

,,Mám svůj," odpověděla. ,,Jsem vždy připravená na různé situace. Takhle mě vycvičili."

Pochytala jsem vzpomínky z cizího bytu, kdy mi přiznala, že není savant. ,,Kolik lidí jako ty existuje?"

,,To nikdo neví. Udržovali nás v nevědomosti. My jsme jen vojáci," odmlčela se. Chvíli přemýšlela. ,,Abych řekla pravdu, tak se o tom nezajímám. Chtěla jsem utéct před těmi šílenci, abych mohla čelit jiným šílencům. Nijak výjimečná nejsem, abych řekla pravdu. Vlastně jsem slabá oproti ostatním. Znám člověka, který by byl schopen pouhou myšlenkou tenhle svět zničit, kdyby chtěl."

,,A proč to neudělá?" vyhrkla jsem.

Přísně na mě pohlédla. ,,Ne všichni lidé jsou zlý, Luno. I ty můžeš zničit tenhle svět, kdyby jsi chtěla. Sice ne hned, ale mohla by jsi."

Hořce jsem se ušklíbla. ,,Vidím emoce lidí a umím s nimi manipulovat. Nic nebezpečného v tom nevidím."

Ve chvíli, kdy jsem to řekla, mi došlo, že jsem neměla pravdu.

,,Mě jsi porazila," zabručela. ,,Žádný savant mě nikdy neporazil. Díváš se na sebe jako na slabocha. A to z tebe slabocha dělá. Nevidíš sebe tak, jako ten blázen, co ti vymazal vzpomínky."

,,Ty jsi nás odposlouchávala?"

,,Ano," přiznala. V jejím výrazu nebyla ani stopa po omluvě. ,,Měníš téma. Ten kluk a ta holka se tě bojí. Kdyby jsi používala svoje schopnosti, všimla by jsi si toho. Chtěli tě zabít a já bych udělala to samé. Pokud je pravda to, co řekli, tak to nejhorší, co se může pro ně stát, je to, že by Flecher měl svoji spřízněnou duši."

Trhla jsem sebou. Tohle téma pro mě bylo citlivé. 

,,Nemyslím si, že něco takového mezi námi je," zamumlala jsem. Můj otec se dle slov mojí matky jmenoval Fletcher a pochybovala jsem, že to byla náhoda. ,,Vzpomněla jsem si jen na pár věcí, které se týkají Montyho, ale pořád jsem zmatená. Nemyslím si, že se k sobě hodíme."

Sarah hlasitě zívla. ,,Nejsem dobrá v těchto dívčích tématech." Prohrábla si mokré vlasy a ušklíbla se. ,,Každý z nás v Hnízdě cítil to sexuální napětí mezi vámi. Když jste spolu, jste úplně v jiným vesmíru." Krátce se na mě podívala. ,,Tvůj kyselý výraz mluví za vše. Nebudu se snažit něco chytrého vymyslet. Je to vaše věc."

,,Děkuju," řekla jsem se sklopenýma očima.

,,Jestli tě štve myšlenka na to, že by jsi s ním něco takového měla, tak jsme si to jednou rozdali v koupelně. Nebylo to vůbec špatné."

,,Cože?" Hlas mi stoupnul o pár oktáv výš.

Potěšeně se rozesmála. ,,Kecám. Chtěla jsem jenom vidět tvoji reakci."

Sevřela jsem bezpečnostní pás a potlačila nadávky, které jsem měla na jazyku. Představa těch dvou mě znechutila. Oba dva byli neuvěřitelně pohledný. Měli v sobě něco, co lidi nutilo viset na nich pohledem. Ani bych se nedivila, kdyby to byla pravda.

,,Jsi pěkná mrcha, víš to?"

,,Neříkáš mi nic nového."

Nastalo další ticho. Myšlenkami jsem byla u vzpomínek, které se mi dnes vrátily. Všechny se týkaly Montyho, ale také... také jeho matky. Co jsem si pamatovala, tak Tamina Hale byla velmi váženým a oblíbeným savantem. Jakou roli v tom chaosu hrála ona? Setkala jsem se s ní někdy?

Měla jsem pocit, že ano.

Na všechno dostanu odpovědi, jakmile se vrátím do New Yorku. Nechtěla jsem nic říct Sarah, dokud to nebude potvrzené. Chtěla jsem si ve všem být jistá. Zatím pro mě bylo lepší, když jsem mlčela.

A tak jsme celou dobu, co jsme mířily zpátky do New Yorku, se zaobíraly vším možným. Mluvily jsme o savantech, Richardu Blackovi a Londýně. Neřekla jsem jí, proč jsem tak náhle chtěla do města, kde mi hrozilo nebezpečí. Poslala jsem tam Carla a Madrid, ale počítala jsem s tím, že jsem měla náskok.

To znamenalo, že maximálně dva dny budu mít jisté bezpečí.

Sarah mířila do Londýna varovat savanty a obeznámit je se situací. Rozloučily jsme se na letišti, kde mi dala peníze na taxi a na jídlo. Byla úplným opakem Emilie. Neobjala mě, nerozloučila se. Pouze mě kopla do holeně, což jsem si vyložila jako její milé gesto, a zmizela v davu.

Cesta do Brooklynu mi trvala déle, než jsem si pamatovala. Dopravní sít byla nacpaná a hlasitá. Všude troubila auta. Nechala jsem si pro jistotu rozpustit vlasy, takže se mi rozvířily kolem hlavy a zakryly mi obličej. Potřebovala jsem se osprchovat a nabrat pořádnou dávku odvahy. Kéž by mé schopnosti fungovaly i na mě.

Když taxikář zastavil, zaplatila jsem a vystoupila. Pohled na bytový komplex ve mně probudil paniku. Monty nikomu neřekl, kde bude. Věřil tomu, že ho najdu sama. Jediné místo, které se mi vybavilo, bylo tohle. Nevěděla jsem, co si počnu, když se zmýlím.

Srdce mi bilo jako o závod. Nahmatala jsem přívěšek s domečkem a sevřela ho. Ty vzpomínky...

Zhluboka jsem se nadechla. Jedna část mě si přála, aby to byla pravda. Ta druhá si přála opak.

Schody jsem vyběhla v rekordním čase. Ani jsem se nezadýchala. Když jsem se ocitla na chodbě, vyděsily mě ty pocity, které ve mně vybuchly. Byl to čistý ohňostroj pocitů.

Každá buňka v mém těle křičela: DOMOV! DOMOV!

Čím blíž jsem byla k číslu 280, tím víc jsem se třásla. Můj dech by se sotva dal nazvat pravidelným.

Zastavila jsem se před bíle natřenými dveřmi a opřela se o rám oběma rukama. Potřebovala jsem se nadechnout a uklidnit se.

Co bych měla udělat? Zaklepat? Otevřít dveře a vejít dovnitř?

Trvalo mi to příliš dlouho. Dveře se prudce otevřely a já polekaně vzhlédla. Tvářil se stejně jako já. Potřásl jemně hlavou a vtáhl mě dovnitř.

Prásknul za námi dveřmi a my dva osaměli.