Žij, dokud dýchám

Kapitola 21

Chvíli na sebe beze slov zíráme. V hlavě jsem měla prázdno. Jako by se právě stiskl vypínač a všechny mé myšlenky zmizely. Nastalo ticho. Ohlušující, bolestné ticho, které narušoval zvuk mého pukajícího srdce.

Doufala jsem.. doufala jsem, že to on. Doufala jsem, že tím klukem, tím mužem, byl Montgomery Fletcher. 

,,Monty?" uslyšela jsem a do obýváku vběhla Emilia. Vlasy měla rozcuchané a šedé oči třeštila na nás dva. V hlase bylo slyšet napětí. Její barvy byly tmavé a to mě vyděsilo. 

Monty byl okamžitě na nohou. ,,Co se děje, Em?"

Emilia vypadala, že se zhroutí. Polkla, podívala se na mě a řekla: ,,Sam měl sen. Našli nás lovci a jsou na cestě sem."

Kdyby mě někdo praštil kladivem do hlavy, stejně by to nemělo takový účinek, jako věta, kterou právě řekla. Sen? Montyho výraz se změnil a nasadil svoji masku. Takovou, jaká mě štvala. Bez emocí. Tiše jsem vyčkávala na to, co řekne - stejně jako Emilia.

,,Sbalte si. Musíme se dostat pryč dřív, než sem přijedou," odpověděl a začal se pohybovat po obýváku. Emilia kývla a rozeběhla se po schodech nahoru. 

,,Co mám dělat já?" pípla jsem.

Trhnul sebou, jako by na mě zapomněl. ,,Vem jídlo, hodně jídla. Naházej to do košíků, tašek, cokoliv. Udělej to co nejrychleji a vezmi si od Emilie oblečení. Tohle nebude probíhat tak, jako předtím." S tím pospíchal po schodech nahoru a já ho okamžitě poslechla. 

Mechanicky jsem otevírala skříně a brala to, co se mi zdálo jako nejvhodnější. Z lednice jsem toho vytáhla víc a všechno jsem nacpala do igelitových tašek, které jsem našla. Ruce se mi třásly a dech jsem měla roztřesený. 

Setkala jsem se s lovci jen jednou a byla jsem okamžitě vyděšená. Vyděšená bylo slabé slovo - hrůzou bez sebe. Byl to strašný pocit. 

Emilia seběhla schody - převlečená do černé. V rukou držela oblečení v černých barvách. ,,Převlékni se. To staré oblečení vezmi s sebou. Nesmí najít jakýkoliv důkaz o tom, že jsi tady byla. Monty říkal, že si lovci myslí, že jsi jen člověk. Nevědí kdo jsi a tak to musí zůstat."

Kývla jsem, že chápu. Převzala jsem od ní oblečení a převlékla se v obýváku. Nestyděla jsem se, což mě překvapilo. Byla jsem celá v černém a ani jsem se nepozastavila nad tím, že mi všechno padlo. Teda až na tričko. 

Oblečení jsem nacpala do igelitek. Emilia vzala dvě nacpané igelitky s jídlem a zavedla mě do velké garáže, kde stála zaparkovaná dvě auta. 

Obyčejné stříbrné auto se lesklo v umělém světle a bylo odemčené. Emilia vzala klíčky z malého věšáku u vypínače a strčila si je do kapsy kalhot. Do auta jsme daly igelitky s jídlem. Moje oblečení se hodilo do kufru stříbrného auta. 

Do garáže vběhl Monty se Samem. Také byli celí v černém. Kdyby se nejednalo o takovou situaci, vtipkovala bych o tom. Jejich výrazy byly pevné a děsivé a byla jsem si jistá, že já strach z nich mít nemám. Ani jsem neměla. Tichý hlásek mého srdce šeptal, že ti dva jsou nebezpečnější nežli lovci. Ignorovala jsem ho.

Samovi hnědé oči se zastavili na mě. ,,Pojedete s Emiliou na letiště a poletíte do New Yorku. Moc dobře tě neznám, ale budeš ji poslouchat na slovo. Neutečeš a ať tě ani nenapadne vyběhnout za policisty. Žádné šílené plány."

,,Uklidni se, brácho," řekl varovně Monty, který stál vedle mě. Prohlédl si mě a přes oči mu přelétlo cosi nečitelného. ,,V New Yorku je středisko savantů. Nachází se tam náš úkryt před lovci. V podstatě se jedná o nejbezpečnější místo pro lidi, jako jsme my. Tam s Emiliou dorazíte."