Žij, dokud dýchám

Kapitola 32

Ruku v ruce jsme utíkali ulicemi nebezpečného New Yorku.

Ačkoliv jsem měla tušení, že nás nikdo nesledoval, mlčela jsem, a nechala se vést Montym. Přišlo mi, že uběhlo několik hodin, než se domy začaly měnit a ruch města, které nikdy nespalo, bylo hlasitější.

Zastavili jsme až v Central Parku, kde překvapivě bylo dost lidí. Asi nějaká akce. Drali jsme se davem divně oblečených lidí a vyhýbali se těm nejdivnějším. Pomalu jsme zpomalili a stále se nepustili.

Volnou ruku jsem si schovala do kapsy kabátu a prohlížela si hlavní promenádu. Byli tady muzikanti a pár tanečníků, který tančili dokonale sehraně.

Mužské dlaně mi jemně dopadly na tváře a já zvedla pohled k Montymu. Ztěžka oddechoval. Jeho oči metaly zelené blesky.

,,Tohle už nikdy nedělej," zavrčel.

Trvalo mi chvíli, než jsem pochopila, co jsem neměla dělat. Utíkat jim.

,,Já vím, že to bylo nebezpečné, ale musela jsem přijít na to, co se Valerii stalo."

,,A přišla jsi?"

Můj pohled padl k našim botám. ,,Ne."

,,Kdyby jsi mi řekla, šel bych s tebou a nikoho se neptal. Už nikdy v životě nechoď sama v New Yorku. Nikdy." Pustil mě.

,,Sam říkal, že lovci odešli."

Monty se frustrovaně otočil, jako by chtěl odejít. Prohrábl si rukou vlasy a obrátil se zpátky ke mně. ,,A co sis myslela? Že máš povolení vyjít z Hnízda a hledat vraha Val? Lovci nikdy nejsou sami a ani pryč, nikdy a ty bys i s tím, co jsi se naučila, zemřela. Měla jsi štěstí, že jsi přežila Felixe, kterého se snažíme dostat několik let, ale na to nemůžeme spoléhat. A už vůbec ne na svoje schopnosti, to ti snad došlo!"

Měla jsem na jazyku stovky slov, které jsem mu chtěla říct. Byla jsem připravená se bránit a nepřiznat, že to byl doopravdy hloupý nápad.

,,Promiň," zamumlala jsem.

Zadíval se na mě s překvapeným výrazem.

Zamračila jsem se. ,,Hele. Nedívej se na mě takhle, opakovat to nebudu. Udělala jsem chybu a přiznávám to."

,,Fajn," řekl. ,,Dobře. Jak se cítíš?" Změnil téma.

,,Málem mě zabil šílený gentleman z Anglie, ale jinak se cítím báječně. Co ty?"

,,Tvůj sarkasmus je očividně ostřejší než jeho zbraň," podotkl a blýskl po mně úsměvem. Nabídl mi rámě. ,,Chceš se projít?"

,,A pokusíš se mě zabít, gentlemane?"

,,Zatím jsem se nerozhodl."

Protočila jsem očima a zavěsila se do něj. Adrenalin ze mě prchal a svět začínal zpomalovat. Začínala jsem vnímat Montyho vůni a začala jsem vnímat srdce, které šeptalo, jak moc mi chyběla.

,,To je to tady tak velké?" ptala jsem se ho. V mých představách vypadal Central Park jako malý park s pár stromy, ale tohle...

,,Je to tady nádherné, že?" ptal se mě. V tu chvíli se jeho oči leskly jako tisíce moldavitů. ,,Jako malý jsem si tady se Samem hrál dokud nás nenašla máma. Chvilku si s námi hrála a vyprávěla nám různé příběhy, než jsme odešli. Milovala to tady."

,,Tvoje máma se jmenovala Tamina?" vzpomněla jsem si na den, kdy mi o ní řekl poprvé. Její jméno bylo velmi často zmiňované mezi savanty. Pro mnoho lidí byla hrdinkou. ,,Hodně lidí mi o ní vyprávělo."