Žij, dokud dýchám

Kapitola 12

Na špinavém bílém koberci seděla malá dívka v tričku a kraťáskách. Mohlo jí být nanejvýš osm. Její dlouhé, tmavě hnědé vlasy jí spadaly jako vodopád a shrbeně se dívala na své ruce. Držela je v klíně a neodtrhla od nich zrak za celou dobu, co jsem ji pozorovala.

Seděla v obýváku se žlutými záclonami se vzorem červených tulipánků. Záclony vlály pod náporem jemného letního vánku z otevřeného okna. Vzduch byl prosycený vůní čerstvě posekané zahrady a jahodového želé obaleného v hromadě cukru, které měla dívka v plastovém obalu položený vedle sebe.

Pusu měla celou od zrníček cukru a jazykem se je snažila slíznout. Zároveň se však snažila docílit něčeho, co mělo dočinění s jejíma rukama.

Posadila jsem se naproti ní a vyčkávala, až zvedla svůj pohled ke mně. Jenže to se nestalo.

Dívka zakmitala postupně prsty na rukou. ,,Dělej," zašeptala si pro sebe. V tichosti jsem se na ni dívala a vyčkávala na to, co se bude dít.

,,Dělej," zopakovala hlasitěji.

Natáhla ruce před sebe a poté jimi tleskla. Vylekaně jsem sebou trhla. Opřela jsem se rukama o podlahu, připravená každou chvílí vstát. Nedokázala jsem se pohnout. Přišlo mi, jako by se mé ruce přilepily k zemi spolu s celým mým tělem. Jako by mě má váha tlačila dolů, jako bych padala do propasti a zároveň jen seděla.

Dívenka tleskla znovu a zvedla svůj pohled ke mně. Její oči se zdály být skoro černými. Byly tmavé jako půlnoční bezhvězdná obloha, přesto jsem v jejích očích zahlédla jiskry, které bych mohla nazvat hvězdami. Zkoumala jsem její oči, protože jsem je znala. Byly mi povědomé. Jako bych kdesi slyšela hudbu a nemohla jsem si vzpomenout kde.

Usmála se.

Ne na mě.

Ale na to, co se kruhově objevilo kolem nás. Pokoj byl naplněn zvláštní barevnou mlhou různých odstínů - od těch nejtmavších po ty nejsvětlejší. Některé barvy jsem ani neznala. Nenacházela jsem slov pro to, co jsem viděla.

Spěšně jsem se podívala na dívku. V tu chvíli se nedívala na to, co bylo kolem nás.

Ale na mě.

,,Nevzdávej se," řekla pevně. ,,Musíš věřit svému srdci. Věř mu a přežiješ. Zachráníš ho."

,,Koho zachráním?" zeptám se.

Její tmavý pohled se vpil do mého. Podívala jsem se na odstíny připomínající inkoust a poté zpět na ni. Její oči nebyly černé. Byly hnědé. V tom nejtmavším odstínu hnědé, jaký kdy existoval.

Otevřela jsem ústa v němém výkřiku.

Dívka se pouze usmála a pokývla.

Tou dívkou jsem byla já. 

                                                                                                  -

Vystřelila jsem do sedu. Lapala jsem po dechu a roztřesenou rukou jsem si vytáhla přilepené vlasy na rtech. Ruce se mi třásly. Rozhlédla jsem se kolem sebe, stále nejistá tím, zda jsem se nacházela ve snu nebo ve svém pokoji.

Spustila jsem své nohy z postele na chladnou podlahu. Rozsvítila lampičku, ačkoliv za závěsy svítilo pár prvních paprsků slunce. Dneska bylo pondělí. Zmučeně jsem si povzdechla.