Žij, dokud dýchám

Kapitola 49

,,Luno?"

Kdosi mi přejížděl prstem po nahé paži. Zdráhavě jsem otevřela oči. Na kraji postele seděl Monty.

,,Nechal bych tě spát déle, ale už je odpoledne." Přikývla jsem a posadila se. ,,Jsem sobecký mizera, když tě chci mít ještě nějakou chvíli pro sebe?"

Pousmála jsem se. ,,Nejsi. Naštvala bych se, kdyby jsi mě vzbudil hodinu před odletem."

Rozesmál se. ,,Udělal jsem ti snídani." Vstal a vydal se ke dveřím. ,,Přinesu ti ji. Zkus mi zatím neusnout."

To jsem neměla v plánu. Po dlouhé době jsem spala bez nočních můr. Jako by Monty všechny zlé sny ode mě odháněl. Myslím, že i já na něj měla stejný účinek. Neměl kruhy pod očima a vypadal lépe, než když jsem se včera vrátila domů.

O pár minut později se Monty vrátil se snídaní. Pokrčila jsem nohy, aby si mohl sednout naproti mně. Zatímco jsem v tichosti a klidu jedla, on mě pozoroval a pil u toho čaj. Chvílemi se tvářil, že něco chtěl říct, ale vždycky jen potřásl hlavou.

Tušila jsem, co chtěl říct. Ani já jsem nechtěla zničit vzácný okamžik, který by nás vtáhl zpět do temné reality. Měli jsme dost času, než budeme muset odletět do Londýna. Prodloužit si o hodinu či dvě poklidnou atmosféru nás nezabije.

Položil vypitý hrnek na snídaňový tác a vzal si nakousnutý muffin, jehož zbytek jsem nedokázala do sebe dostat. Zakousnul se do něj a pak se zeptal: ,,Existuje ještě něco, co si nepamatuješ?"

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne."

,,To je dobře," řekl. ,,V Hnízdě jsem si všiml, že tvoje tělo si pamatovalo pohyby, které se týkaly boje. Tamina nás učila vše, co považovala za nezbytné pro savanta. Nerad to vytahuju, ale budu chtít, aby jsi v Londýně cvičila se Sarah. Od ní se toho naučíš víc, než ode mě."

,,Nepamatuji si, že by jsi někdy přiznal, že je někdo v něčem lepší, než ty," rýpla jsem si a rozesmála se, když jsem uviděla jeho výraz. ,,Netvař se tak, nejsi pak přitažlivý."

Během mrknutí se tác ocitl na podlaze a on nade mnou. Ruce jsem měla u hlavy, tiskl mi je do matrace. ,,Takže já nejsem přitažlivý?"

Zavrtěla jsem hlavou a pak se rozesmála. ,,Vůbec."

Nadechl se, aby odpověděl, ale začal mu vyzvánět telefon. Jeho hlava mi poklesla na rameno a zmučeně si povzdechl. Přetočil se na druhou stranu postele a přijal hovor.

Nechala jsem ho telefonovat a šla se připravit.

-

Zbývala nám hodina do odjezdu. Byt jsme uklidili a sbalili si vše potřebné. Vlastnili jsme byt deset minut od vlakového nádraží, který jsme koupili právě kvůli tomu. Bylo jednoduché a rychlé poté utéct.

,,Monty?" zeptala jsem se tiše. Stála jsem u zataženého okna a dívala se skrz mezeru na zasněženou ulici. Nepodívala jsem se na něj, dál jsem nehnutě pozorovala venek. ,,Vážně si myslíš, že se nám povede porazit lovce?"

Ozvalo se cvaknutí a my se ponořili do tmy. Během chvilky mě zezadu objaly jeho ruce a přitáhly k jeho teplému tělu. ,,Věřím tomu. Naše pouto je silné a nejde zničit. V Londýně je více savantů, kteří jsou podobně silný a mají své spřízněné duše. S nimi dokážeme porazit lovce."

,,Co když se něco pokazí?" Můj hlas byl tichý a klidný.

Na chvíli mě sevřel pevněji. ,,Nedovolím, aby se ta noc opakovala, Luno."