Kapitola 15

303 28 5
                                    


Nedokázala jsem vytvořit smysluplnou odpověď na to, co mi právě řekl.

Nedávalo to smysl, ale zároveň dávalo. Věděla jsem, že se něco se mnou děje. Cítila jsem to. Nepadlo mě však, že to bude něco takového. Že se to bude týkat toho, že něco vlastním, nečeho co se týká mě.

Přišla jsem přeci o všechno.

Monty si poraženecky přejel po čelisti. ,,Zní to šíleně, ale vidím, jak se tváříš. Věříš tomu. Víš, že říkám pravdu. Nejhorší na tom je, že to musím být já, kdo ti rozevírá dlaň a odhaluje květ pravdy. Niikdo jiný než já tu není a nikdy nebude."

Zvedla jsem obočí. ,,Nechápu to. Pořád jsi mi neřekl, co jsou ty barvy, Monty. A rovnou mi můžeš vysvětlit, jak to, že víš o co se jedná. Myslela jsem, že jsme se neměli rádi a viděli se párkrát."

Rozhlédl se kolem, aby se ujistil, zda tu nikdo není a neodposlouchává nás a poté začal s vážností v hlase mluvit. ,,Vidíš různé barvy, které se mění? Všimla sis, jak se tvářil Carl?"

Kývla jsem.

,,A jak se tvářil, Luno? Jaké barvy jsi viděla?"

Zamračila jsem se. ,,Pastelové. Oranžové tam bylo nejvíce a taky trochu tmavě modré. Proč? Co to má všechno společného s tím, jak se tvářil?"

Montyho vážný výraz nezmizel. Zneklidněla jsem. ,,Vidíš aury lidí, Luno. Vidíš, jak se cítí. Je to tvůj dar. Carl se o tebe bál, ale poté byl rád, jakmile tě uviděl. Tmavě modrá znamená strach a pastelová - celkově všechny pastelové - znamenají dobré, pozitivní nálady. Je složité se ve spektru vyznat, ale ty to budeš vědět hned. Vy ženy jste na tyhle věci talentované."

Zavrtěla jsem hlavou a prudce se vyšvihla do stoje. Popadla jsem svůj batoh a přehodila si ho přes rameno. Oddechovala jsem jako po dlouhém běhu. Tep jsem měla zrychlený a nebylo to tím, že vedle mě celou dobu seděl velmi pohledný muž.

Nedokázala jsem pochopit, proč já. Byla jsem obyčejnou dívkou, která žila obyčejný život. Byla jsem dívkou, která i přes fakt, že si nepamatuje dva měsíce svého života, se považovala za obyčejnou dívku. Tohle se může stát jen mně, napadlo mě. Jen Luna může vidět aury lidí - jako bych od toho šílenství neměla daleko.

Monty vypadal, že je připravený mě zadržet. Podle toho, jak si mě měřil, jsem věděla, že ví o tom, že chci každou chvílí utéct.

Kam? Nevěděla jsem. Byla jsem si však jistá, že co nejdál od něho. Také od všech lidí.

Podívala jsem se na Montyho. Na přívěšek s domečkem, který měl odhalený a líně se mu válel na hrudi. Zelené oči pátrali v těch mých, což dělal v poslední době často. Hledá, šeptalo mé srdce. Hledá a nenachází to, šeptalo.

Nepokusila jsem se si vzpomenout. Moje paměť připomínala komiks s vytrhanými důležitými obrázky. To už jsem věděla. Montgomeryho Fletchera jsem důvěřně neznala, jak na mě přesný opak křičelo srdce. Neměla jsem čas, ani náladu na to, abych začala se věnovat otázce, kterou jsem si pokládala častěji, než by se dalo považovat za zdravé. Jenže mučilo mě to. Nepamatovat si. Byla jsem vyděšená a sklíčená.

,,Nesoustřeď se na to, proč si nemůžeš vzpomenout a proč se tak cítíš," řekl jemně Monty. ,,Soustřed se na mě. Na to, co se děje, dřív, než znovu zapomeneš, Luno."

Jeho slova měla stejný účinek, jako kdyby mi v klíně usla Minnie a vrněla. Zvedla jsem k němu zrak. ,,Nevím, co mám říct, Monty," zašeptala jsem. ,,Vím, že toho mnoho skrýváš. Nevadilo by mi to, kdybych neměla pocit, že skrýváš něco o mně. Lžeš mi a já netuším proč. Ale já to zjistím, dokážu být neústupná, když chci."

Žij, dokud dýchámKde žijí příběhy. Začni objevovat