Žij, dokud dýchám

Kapitola 35

Utíkali jsme chodbami Hnízda.

Monty s Mikkym šli přede mnou, dost blízko na to, aby mě dokázali chránit. Jejich schopnosti byly lépe vycvičenější. Narozdíl ode mě, Monty dokázal zastavit cokoliv, co by letělo naším směrem pouhou myšlenkou. A Mikky.. stále jsem nevěděla, co bylo jeho schopností.

Vzduch praskal, syčel a já se snažila neudusit. Bylo mi nepříjemné dýchat. Snažila jsem se myslet klidně, jasně a čistě, ale nebyla jsem bláhová. Lovci našli Hnízdo.

O patro níž zaduněl jakýsi zvuk, který připomínal explozi. Zbledla jsem a zpomalila. ,,Co se děje?"

Nikdo mi neodpověděl. Dál utíkali. Rozeběhla jsem se za nimi.

,,Jake právě přesunul poslední skupinu do Londýna," řekl Mikky. Chodba, ve které jsme se nyní nacházeli, byla o dvě patra níž. Nikdy jsem tady nebyla. Zpomalili jsme a Monty otevřel dveře.

Ozářilo mě světlo pouliční lampy. Dostali jsme se ven z budovy. Monty vytáhl ze zadní kapsy klíčky a sevřel je v pěsti. Přeběhli jsme cestičku a zastavili se u vysokého drátěného plotu ve kterém byla díra.

Monty ustoupil stranou a otočil se, aby zjistil, jestli nás někdo nesledoval. Mikky zatím prošel dírou a zmizel ve tmě. Zastavila jsem se a chytila Montyho za předloktí. Střelil po mně temným, zeleným pohledem. Varovným.

,,Co ostatní?" zeptala jsem se tiše. Oddechovala jsem, přesto jsem nebyla unavená. Ve spáncích mi bušilo a strach mi svíral srdce. Temnota kolem nás tomu všemu zrovna moc nepomáhala.

,,Všichni jsou v Londýně, tak, jak jsme naplánovali." Dlouze se zadíval na Hnízdo a poté mi rukou pokynul, abych šla.

Aniž bych se otočila jsem prošla dírou a pospíchala za tlumeným světlem. Jakmile jsem byla blízko světla, všimla jsem si jich. To světlo patřilo Sarah, které planuly oči jako dvě pochodně. Černé vlasy měla v copu a oblečení měla z pevné, kožené látky. Ostatní byli oblečeni ve volném oblečení, které se hodilo na večerní sledování filmu, než na útěk před lovci.

Sarah mi pokývla, což jsem brala jako rychlý pozdrav. Uhnula jsem očima. Patrick mluvil s Mikkym, Sam jim naslouchal a Emilia, která si mě všimla, ke mně přiběhla a objala mě. Třásly se jí ruce.

,,Musíme co nejrychleji zmizet," řekl Sam dost nahlas, abychom ho slyšeli, ale i tiše. ,,Každý z vás zná plán. Dodržte ho a přežijte," jeho oči se zabodly do mě. ,,Nepodlehněte strachu, ten oni cítí. Zvládneme to."

,,Jaký plán?" otázala jsem se a zmateně těkala očima mezi nimi.

Sarah si odfrkla. ,,Na tohle nemáme čas. Jdeme." S tím se otočila zády k nám, Emilia mě chytila za ruku a šla za ní.

Zaryla jsem paty do země. ,,Ne," vytrhla jsem se jí. Otočila jsem se čelem k nim, kteří byli v polovině cesty. Dál od nás. ,,Proč nejdete s námi?"

Podívala jsem se na Montyho, který mě pozoroval s neproniknutelným výrazem. Patrick frustrovaně zafuněl. ,,Měli jsme ti o tom plánu říct," řekl rychle, dřív, než bych mu skočila do řeči. ,,Ale nyní už je pozdě," kývl na Montyho. ,,Neboj se, Luno. Jeho pěknou tvářičku ještě uvidíš."

To bylo to poslední, co jsem slyšela.

-

Sarah vynikala v mnoha věcech, než jenom v boji.

Řídila rychle, projížděla kolem různých aut a přemýšlela. Za tu dobu, co jsme se my dvě bavily, jsem dokázala rozpoznat, kdy usilovně nad něčím přemýšlela a rozhodovala. Nyní to vypadalo, že se jí něco nelíbilo.