Žij, dokud dýchám

Kapitola 14

Nepočítala jsem s tím, že na mě bude tolik lidí zírat.

Procházela jsem školní chodbou ke svojí skřínce a měla sklopenou hlavu. Nedokázala jsem se podívat na kohokoliv - aniž bych viděla barvy. Každý kolem mě vířil různými barvami a já netušila, co to je. Co obnáší a proč je vidím. 

Část mě si myslela, že jsem šílená. Zbláznila jsem se. Ta druhá, že ne. K té jsem se nakláněla víc - možná ze zoufalství. A já byla zoufalá. Tak moc, že jsem rozhodla, že si odchytnu Montyho a všechno z něj dostanu. Jakkoliv. Tušila jsem, že on bude znát odpovědi.

Šepot byl nesnesitelný. Skrčila jsem se a potlačovala slzy, které se chtěly dostat napovrch. 

,,Dobré ráno, Luno," ozve se vedle mě a já pomalu zvednu svůj zrak.

Carl se na mě zazubil, opřený o skřínky, plný veselí a nadšení. Vypadal, že je vyspaný. Což oproti mně se říct nedalo. Temné kruhy pod očima, které jsem měla už několik týdnů, se proměnily v pytle. V poslední době jsem toho moc nenaspala. Žila jsem ve stresu a neklidu a bylo to na mě vidět. 

Můj pohled sjel přes jeho divné pastelové barvy ke dvěma kávám, které držel v rukou. Na jednom bylo napsané mé jméno. Usmála jsem se a opřela se vedle něj. 

,,Dám si." Vezmu si nabízenou kávu a vděčně se na něj usměji.

Carl mávnul rukou. ,,Po tom, co jsi odběhla z kavárny a nechala mě samotnýho, ukázala se na večírku a odešla z něj, neřekla mi, že je ti špatně a omdlela před školou mi došlo, že budeš potřebovat sakra silnou kávu," řekl a jeho skořicové oči si mě prohlédnou.

,,Spíš ty vůbec?" zeptal se. 

,,Vypadám, že spím?"

,,Nevypadáš."

Pozvednu kelímek jako k přípitku a poté se napiji kávy. Potlačím zasténání, když se mi její chuť dostala na jazyk. Tohle jsem potřebovala. Doma jsme kávovar neměli, protože nikdo kávu nepil. Možná až na Jacka, který si cestou k nám vždy po cestě koupil. Máma odmítala kvůli němu vybavit naši kuchyň novým přístrojem. Také jsem byla proti, ale začínala jsem uvažovat, že bych to vzala zpět.

,,Otevřela jsi ty desky?" zeptal se opatrně. 

Má únava bleskově zmizela. ,,Ne."

Ramena mu nepatrně poklesla a zavrtěl smutně hlavou. ,,To nevadí."

Atmosféra na chodbě se změnila, když jsem si všimla, jak kolem nás procházel Montgomery. V ruce držel knihu a byl zase celý v černém. Měl dokonce na sobě sluneční brýle. Nehrbil se, jako ostatní kolem nás. Šel narovnaný, plný sebevědomí a jistoty, kterou mu mnozí mohli závidět. 

,,Dobré ráno, Monty," vyjelo ze mě a on se zastavil. Carl po mně střelil překvapeným pohledem.

,,Dobré, Luno." Přistoupil blíž a kývl v pozdrav Carlovi.

,,Počkat. Vy dva se znáte?"

Zmateně jsem nakrčila čelo. Však to byl on, kdo mi pomohl a proto se na mě všichni dívali. 

,,Tak trochu," odpovíme oba dva ve stejnou chvíli.

Carl vypadal překvapeně. I já sama jsem byla překvapená, protože Monty stál blízko mě. Dost blízko, aby bylo vidět, že se baví s námi dvěma a nestojí a nezírá do zdi. Všimnu si malé pihy na levé tváři, která se pohnula, když se na mě usmál. Odvrátila jsem od jeho nebezpečného úsměvu zrak.