Žij, dokud dýchám

Kapitola 28

Tohle všechno bylo dost zlý. 

Čas se vlekl rychleji a vzduch byl prosycený tolika emocemi, až jsem je začala pociťovat - jako by byly mé. Nedokázala jsem rozeznat hranici mezi svými a cizími pocity. 

Od momentu, kdy přiběhli Sam s Emiliou, uběhlo pár minut. Možná deset, patnáct a nyní jsme všichni stáli v místnosti, kde se všechno řídilo a projednávalo. Stephen stál uprostřed spolu s Montym, Samem, Patrickem a dalšími savanty, které jsem neznala. 

Když jsem se rozhlédla kolem sebe, došlo mi, že jsou tady úplně všichni savanti, kteří žili pod jednou střechou v Hnízdě. Byly tu ženy, muži a děti. Bylo jich tolik a všichni se tvářili ztrhaně. Nedokázala jsem se na ně dívat. Klopila jsem zrak a snažila se tu bolest potlačit. 

Valerii jsem znala jen chvíli. Jen jsme prohodili pár slov. Pomohla mi. Přesto ten pocit.. ten pocit, který cítili všichni kolem, jsem cítila, dusila se jím a v hlavě měla naprosté ticho. Právě někdo umřel. Savant, dívka, dcera, kamarádka.. neznala jsem ji a chtěla jsem křičet na sebe, na ostatní, na všechno v tomhle světě, který se zdál tak nespravedlivým. Nemusela jsem ji znát, abych věděla, že ona si to nezasloužila. 

Monty mi říkal, že lovci loví savanty. Že umírají rukami lovců, nebo těch savantů, kteří zběhli a přidali se na jejich stranu. Varoval mě a zachránil mě před stejným osudem, jaký měla Valerie. I on sám byl terčem lovců, my všichni a museli jsme s tím žít. 

Poprvé jsem pocítila strach, který jsem nepoznala. Měla jsem strach o něj, nikoliv o sebe. Kdyby ho dostali.. kdyby dostali Montyho.. nedokázala jsem tu myšlenku dokončit.

Kdosi se postavil vedle mě a opřel se o stěnu. ,,Nenávidím to," přiznala tichým, nenávistným hlasem Sarah. ,,Pokaždé, když někdo z nás umře, chci najít lovce a donutit ho zaplatit za to, co udělal. Valerie si nezasloužila zemřít, ale já ano."

Trhla jsem sebou a podívala se na ni. Pozorovala dav savantů. Sklopila jsem zrak. ,,Nikdo si nezaslouží zemřít," namítla jsem tiše a myslela to vážně. 

Koutek rtů se jí povytáhl výš, její oči zůstávaly chladné a plné divoké planoucí nenávisti. ,,Ti, co si nezaslouží zemřít, zemřou a ti, co ano, zůstávají a vesele si chodí po tomhle zvráceném světě. Lovci nás zabíjí pro zábavu a my se skrýváme, protože nejsme dost silní, nedokážeme držet pospolu, protože nás odděluje strach. Žijeme ve strachu. Je to úplně to stejné, jako bys na bitevním poli vyrazila na stranu nepřítele."

,,A ty žiješ ve strachu?"

,,Ne," odvětila klidně. ,,Jsem připravena čelit smrti. Nebojím se jí. Nemám z ničeho strach. Už ne," všimla jsem si, jak sevřela ruce v pěst. ,,Já nežiju, Luno, já pouze přežívám."

Slzy, které jsem celou dobu potlačovala, vyhrkly a stékaly mi po tvářích. Naprosto jsem jí chápala, naprosto jsem věděla, co myslela a cítila. 

,,Nebreč," zavrčela. ,,Pro mě ne. Já si něco takového nezasloužím."

Rukávem jsem si utřela slzy a pohlédla do jejích rudých očí. ,,Zasloužíš si vše, Sarah. Vím, že ode mě ti to nic nedá a nepředám ti něco, co by ti pomohlo, ale musíš vědět, že ty za to stojíš. Nevím, co se ti stalo, ale vím jistě, že tebe to nezlomí. Ještě tě to nezlomilo, ačkoliv si to myslíš. Vidím to. Cítím to," nadechla jsem se. ,,Já si nepamatuju dva měsíce svého života a myslela jsem si, že mě to zlomilo, ale zjišťuji, že ne. Tohle mě nezlomilo. Chceš vědět proč?"