Fine Line | FF h.s. ✓

I.

Vybalovala jsem poslední krabici, při čemž jsem poslouchala svou oblíbenou píseň v tuhle chvíli, Before You Go od Lewise Capaldiho. Už jsem si zvykla na to, že každý rok se tohle opakuje. Táta dostane práci někde, kde se za ten rok nestihneme usadit a proto si nikdy nedokážu najít pořádné kamarády. Už se o to pomalu ani nesnažím.

Charleston v Jižní Karolíně. Divím se, že jsme tu ještě nebyli. Minulej rok to byl Portland, předtím Chicago, už ani nevím co dál. Můj táta je vyhlášený neurolog a všude se o něj rvou, proto to vyřešil takto, není to pro nás úplně skvělý řešení, ale musím to respektovat, lepší než bydlet někde pod mostem. Nemůžu si stěžovat. Jediné, co mě mrzí je, že už to není s rodiči jako dřív. Mamce se nelíbí, že musíme pořád cestovat, bohužel její práce by nás nedokázala uživit.

,,Rose!"slyšela jsem mamku, jak na mě volá nejspíše zpod schodů. Nějak na to nemám teď náladu, ale musím jít za ní, proto jsem vstala a odložila budík na stůl, jelikož jsem ho měla předtím v ruce.

,,Ano?"přišla jsem dolů, kde už na mě čekali rodiče. Každý rok to stejné. ,,Vím, co mi chcete říct. Zítra nastupuju do školy, tam a tam bla bla, odvezete mě, protože je to můj první den, ředitel se o mě postará a tak dále. Už jsem si na to zvykla, nemusíte to každý rok opalovat,"převrátila jsem oči v sloup.

,,No tak Rose, nebuď drzá,"jemně mě okřikl táta.

,,Ani jednoho z nás to stěhování nebaví, ovšem je to něco, co už se stalo součástí našeho života,"řekla mamka smutně a já viděla, jak jí to opravdu bolí, mnohem víc než mě. Vím, jak ráda by se vrátila do Greenvillu, žila tam už od malička a seznámila se tam s mým tátou, i jsme tam pár let žili než se táta dostal mezi lepší doktory.

,,Já vím, omlouvám se. Ještě něco chcete?"zeptala jsem se, když jsem se rozhlížela kolem domu. Nebyl nějak přehnaně velký, ale nebyl ani malý. Útulný, proto si myslím, že si na něj rychle dokážu zvyknout. Všimla jsem si, že mamka už stihla vystavit náš rodinný obrázek. Musela jsem se nad tím pousmát, takovýhle kraviny jsou pro ní opravdu důležitý.

,,V kuchyni máš připravené jídlo,"mamka hodila pohled směr kuchyně. Přikývla jsem, při čemž jsem se rozešla směrem do kuchyně. Na stole na mě čekali připravené lasagne. Páni, ani nevím, jak dlouho už jsem lasagne neměla. Hned jak jsem zasedla ke stolu, dala jsem se do jídla. Začala jsem přemýšlet nad tím,  jestli se něco tenhle rok změní, nebo to bude stejný jako každej rok. Tenhle rok to nebudu řešit. Zamítla jsem si myslet si, že tu třeba nějakým zázrakem zůstaneme, já si najdu kamarády nebo někoho jiného.

Dojedla jsem svoje lasagne, odnesla jsem si talíř, který jsem následně umyla. Přeci jen jsme tu teprve druhý den, nemůžu tu hned dělat nepořádek. Vrátila jsem se za našima do obýváku s tím, že tam budou, ale nebyli. Najednou vidím mamku jak jde ze schodů v nějakých šatech. Nakrčila jsem obočí s úsměvem.

,,Co se děje?"s úsměvem přišla až ke mně.

,,Na to bych se měla ptát spíš já,"zkřížila jsem ruce na hrudi, musela jsem se zasmát tomu, jak se usmívala jako sluníčko.

,,Tvůj táta mě pozval na večeři,"pošeptala potichu, načež se koukla za mě, kde nejspíš stál táta. Otočila jsem se a viděla jsem, jak si snaží zavázat kravatu. Nešlo mu to. Obě jsme se s mamkou zasmáli. Tohle se mi líbilo, už dlouho jsem je neviděla takhle spolu.

,,Tohle není žádná sranda,"řekl táta na oko naštvaně, ale potom se zasmál i on.

,,Ukaž to,"zamířila k němu mamka. Jen co k němu došla mu začala pomáhat s vázankou. Usmála jsem se na ně. ,,Chceš jít s námi?"řekla najednou mamka a já se tomu opět jen zasmála, jinak to ani nešlo.