Fine Line | FF h.s. ✓

XXXV.

Víte, jak někdy uděláte něco, co vám v tu chvíli přijde jako ta nejlepší možnost a pak toho zatraceně litujete? To byla právě moje situace. Cítila jsem se tak zatraceně trapně, nikdy jsem neměla žádný problém, teď tu sedím s rodiči jako bych někoho zabila.

Nestalo se toho přece tolik, Emmě jsem dala jen trochu větší facku, nevěděla jsem, proč to tolik hrotí, ale sakra, připadala jsem si trapněji než kdy dřív.

,,Tak co k tomu řekněte, slečno Ryanová?"vyrušil mě z mého přemýšlení pan ředitel. Zvedla jsem na něj hlavu, jelikož jsem celou dobu propalovala zem pohledem. Byla jsem celá rudá, potily se mi dlaně, přišlo mi, jako by na mě měl snad přijít nějaký záchvat.

,,Já...nevím, proč jsem to udělala, byla to jenom facka, sakra,"začínala jsem být zase naštvaná. Myslím, že kdyby tam Emma v tu chvíli byla, zase by to ode mě schytala.

,,Rodiče Emmy žádají odškodnění,"povzdechl si, sám si moc dobře uvědomoval, že jsem skoro nic neudělala. Rodiče vypadali tak strašně zklamaně, bolelo mě to a bylo mi to vážně líto, ale naštvaná jsem byla víc.

,,Byla to blbá facka!"zaječela jsem, když na mém rameni přistála ruka táty. Jeho výraz vypadal tak, že se mám uklidnit. Chtěla jsem, ale bylo to hrozně těžké. ,,Omluvím se jí."

,,Nevím, jestli to bude stačit,"zakroutil hlavou. Lekla jsem se, když do místnosti někdo vešel, ten někdo byli rodiče Emmy. Nejspíš je pustila sekretářka. Ředitel mě poslal za dveře, takže jsem si před kancelář sedla na židli. Byla tam i Emma, pořád ještě brečela, byla tak unfňukaná, neměla jsem absolutně žádnou sílu, nemohlo jí to bolet navíc to bylo včera doprčic. I když jsem ale nechtěla, cítila jsem se trochu provinile. Nadechla jsem se a koukla jsem na ní na delší dobu. Zvedla na mě hlavu, došlo mi, že vypadala o dost normálněji než Kaylee. Možná jí to opravdu bolelo. Rozhodla jsem se jí omluvit, i když to bylo proti mému egu, které jsem stále v sobě ještě trochu uchovávala.

,,Mrzí mě to,"sedla jsem si vedle ní. Nevypadala zrovna tak, že by mi chtěla odpustit, ale aspoň už jsem si nepřipadala tak blbě.

Povzdechla si, než začala mluvit. ,,Kaylee mi řekla, ať to udělám." Naprosto mě to překvapilo, myslela jsem, že je s Liamem. Opravdu to byla taková kráva? ,,Nevím, proč ti to říkám, jen ti chci říct, že nebrečím kvůli tý facce."

Zněla chladně, přestože nebyla. Pohladila jsem jí po zádech ještě jednou s omluvným výrazem, měla jsem vědět, že za tím byla Kaylee. Chtěla jsem odejít, ale v tu chvíli vyšli naši ven, všichni se smáli společně s ředitelem, což jsem nechápala. Později se ukázalo, že babička Emmy byla jedna z tátových pacientek, takže byli vlastně mému otci vděční. Konečně jsme jeli domů, rodiče ale stále byly zklamaní, měli taky důvod. Jaká holka by sakra dávala jiné holce facku? Ale když ona na něj tak sahala, a on se nechal...

Dojeli jsme domů, chtěla jsem hned zamířit do pokoje, ale v tu chvíli se něco stalo. V kuchyni jsem slyšela, jak spadla váza, otočila jsem se na rodiče, ale mamka už tam nebyla. Taťka se vyděšeně podíval na mě a hned potom vletěl do kuchyně. Šla jsem hned za ním, když v tom jsem uviděla mamku, jak leží na zemi. Táta jí držel v náruči, snažil se jí pomoct, zatímco na mě volal, ať zavolám záchranku. Měla jsem slzy v očích, tak hrozně jsem se o ní bála.

Vzala jsem do ruky telefon a vytočila 911. Strašně jsem se klepala, takže jsem málem zapomněla naši adresu, ale nakonec jsem se nějak s paní domluvila. Nechápala jsem, co se stalo, byla jsem strašně zmatená a moje hruď se stahovala tak, že jsem se málem začala dusit. Ani jsem se nestihla vzpamatovat a mamku už nakládali do sanitky, měla jsem takový strach. Taťka mě chytl okolo pasu, přičemž jsme se dívali na odjíždějící sanitku, opřela jsem o jeho rameno svou hlavu, přičemž jsem cítila první slzy stékat po mých slzách.