Fine Line | FF h.s. ✓

VIII.

Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Potřebuju tě. Opravdu to řekl? Nebyla jsem si jistá, jestli to nebyla jen nějaká halucinace.

,,C-co?"řekla jsem nervózně.

,,Musíš pro mě přijet, Prim. Prosím,"zněl trochu napitě, ale taky dost zoufale. Byl to strach o něj, co jsem pociťovala? Možná ano.

,,Kde jsi?"vstala jsem, jelikož jsem se ani nemusela převlékat, šla jsem hned dolů. Prvně mlel úplné nesmysly, ale nakonec se vymáčkl. ,,Budu tam za chvíli,"pořád jsem se snažila neznít vystrašeně. Hodila jsem na sebe bundu, protože venku pořád hrozně pršelo. Zamířila jsem do garáže, kde jsem sedla do auta rodičů. Byl to nový Seat Tarraco, ještě jsem tím nejela, ale myslím, že to nebude těžký. Řidičák už mám skoro dva roky, takže nejsem až tak špatný řidič, i když se to o ženských říká, vůbec ty kecy nejsou pravda.

Nastartovala jsem, přičemž jsem dálkovým ovladačem otevřela dveře od garáže. Musela jsem se furt sebe ptát, proč tam jedu? Možná mi přišlo, že mu něco dlužím. Zadala jsem do navigace adresu, kterou mi Harry před chvílí pověděl a vyjela jsem. Zjistila jsem, že je to asi pět minut cesty. Jelikož naléhavě pršelo, musela jsem mít zaplé stěrače na nejrychlejší možnost. Jela jsem tak rychle, jak jsem jen mohla, ale na místo jsem se dostala až po osmi minutách.

Vystoupila jsem z auta, abych mohla najít Harryho. Hledala jsem ho, dokonce jsem párkrát řekla jeho jméno, ale neodpověděl. Po chvilce jsem viděla, jak povědomé mužské tělo sedí opřené o zeď v dešti.

,,Harry?"přišla jsem k němu, ale neodpovídal. Dřepla jsem si k němu, abych mu viděla do obličeje. Měl ho opřený o kolena, proto jsem mu položila dlaň na temeno hlavy. Zvedl hlavu, konečně jsem mu viděla do zakrváceného obličeje. ,,Bože co se ti stalo?"řekla jsem vyděšeně. Jen se na mě koukal, nic neřekl. Měl roztrhlý ret, z nosu mu očividně před chvílí ještě proudila krev. Dala jsem mu ruce na tvář, teď už opravdu s obavami. Došlo mi, že se porval.

,,Musíme pryč, hned,"bylo jediné, co řekl. Přikývla jsem, přičemž jsem vstala a natáhla  pro něj ruku, abych mu pomohla. Okamžitě se zamotal, proto jsem jeho ruku dala kolem mého ramene. Zapíral se o mě tak, že jsem málem spadla. Byl opilý, což mě znervózňovalo, ale nechat ho tu nemůžu.

Dostali jsme se k autu, kde jsem ho posadila na místo spolujezdce. Obešla jsem předek, abych si mohla sednout k volantu. Oba jsme byli úplně zmoklí, ale doufám, že do rána sedačka uschne, aby rodiče neměli nějaký podezření.

Vyjela jsem s autem z chodníku. Harry potřeboval ošetřit, nemůžu ho nechat samotnýho, ještě by něco udělal, ale doma ho nechci. Přemýšlela jsem, co bych měla udělat. Nakonec jsem se rozhodla, že když pojedeme ke mně domů, bude to osm minut, ale kdybych měla jet až k němu, pravděpodobně bych desetkrát zabloudila. Zaparkovala jsem do garáže, přičemž jsem se koukla na Harryho. Nic neříkal, ale byl vzhůru.

,,Jezdíš hrozně pomalu,"řekl po chvilce ticha rýpavě, zase se na jeho obličeji ukázal známý úšklebek.

,,Buď rád, že jsem tě tam nenechala a mlč,"řekla jsem větu, kterou mi pár týdnů předtím řekl on. Koukl se na mě s úsměvem, dost krkolomným, protože byl rozmlácenej. Vždycky jsem myslela, že to on je ten, co všechny rozbije, ale tentokrát to asi bylo naopak.

,,Už mlčím,"usmíval se, jako kdyby vyhrál nějakou cenu. Převrátila jsem očima. Vystoupila jsem z auta, abych mu pomohla.

,,Ošetřím tě a potom tě odvezu domů, buď hlavně potichu, kdyby se vzbudili rodiče, asi mě zabijou,"řekla jsem mu se strachem, že možná začne křičet, ale naštěstí nezačal. Jen co jsme vešli dovnitř, poslala jsem ho k sobě do pokoje. Já mezitím vzala z kuchyně věci na ošetření. Zhluboka jsem se nadechla. Už takhle mě ta krev na jeho obličeji nedělala dobře, ošetřovat moc neumím, ale tátu kvůli tomu budit nebudu.