Fine Line | FF h.s. ✓

EPILOG

Years later

Seděla jsem na posteli, četla si knížku do architektury a říkala si, proč jsem si sakra vybrala tenhle obor. Potom jsem si uvědomila, že vlastně to bylo opravdu to, co chci v budoucnu dělat, ale ta knížka se mi vážně číst nechtěla.

Zaklapla jsem knížku, než jsem se vyhoupla z postele a přecházela po bytě. Je pět hodin v pátek a já ještě neměla na dnešek žádný plány. Byla jsem v New Yorku, v pátek večer a neměla jsem plány? To už se zatraceně dlouho nestalo. Procházela jsem mobil, přemýšlela, komu bych mohla tak napsat. Napadlo mě napsat Hailey, ale ta říkala, že dnes musí za rodiči někam do Ohia, takže tu jsem zavrhla. Teoreticky bych si mohla zajít na skleničku, však už mi bylo 20, ale chtělo se mi jít samotné? Ne, to si nemyslím.

Opřela jsem se o linku malinké kuchyně zbarvené do bílé barvy s dřevěnými doplňky. V tu chvíli jsem uslyšela dveře a v mém srdci jsem ucítila špetku naděje.

,,Rose? Jsem doma,"ozvalo se z obýváku. Usmála jsem se, než jsem přišla za ním.

,,Ahoj,"pozdravila jsem ho, opřela se o futra a přivřela jsem na něj oči s jemným úšklebkem v mém úsměvu.

,,Děje se něco?"zasmál se kluk s kudrnatými vlasy. Dal si bundu na věšák a ruka proběhla jeho vlasy. Pomalu jsem došla k němu, dívala se na něj stále stejným pohledem a na mě vykoukl opět ten jeho roztomilý úsměv.

,,To bys rád věděl, viď?"pinkla jsem ho do nosu.

,,Myslím, že bych se neptal, kdyby ne,"položil si tašku na židli a dal mi pusu na tvář. Na tohle jsem si pořád nějak nemohla zvyknout. Tak dlouho byl můj kamarád, jenže postupem času se to nějak zvrtlo do něčeho víc.

Usmála jsem se, jeho paže se omotaly okolo mého pasu, já položila dlaně na jeho ramena.

Na prst jsem si namotala pár jeho andělských kudrlinek, jeho modré oči se na mě tak mile dívaly a já byla najednou smutná. Tak moc bych mu chtěla oplatit vše, co pro mě udělal, jenže já stále viděla toho jediného, díky kterému jsem mohla okusit ten pocit pravé lásky. Jeho zelené oči propalující ty mé, jeho potetované ruce, které se mě dotýkaly na místech, kde nikdo jiný nedokázal.

Zachvěla jsem se při té vzpomínce, to bylo přesně ono, vzpomínka.

Přitiskla jsem své rty na ty jeho, přičemž on se do jemného polibku stále usmíval. Měla jsem ho tak moc ráda, ale nebyla jsem si jistá, jestli někdy dokážu zahnat ten pocit, který jsem cítila s Harrym. Bylo to už tři roky, tak proč jsem na to za boha nedokázala přestat myslet?

,,Napadlo mě, že bychom mohli zajít na skleničku,"podívala jsem se na něj, zatímco Evan mi dal pár vlasů za ucho.

,,Zítra mám volno, takže vlastně proč ne?"přikývl s úsměvem. Zatleskala jsem a tím jsem trochu zahnala provinilý pocit, který jsem vůči Evanovi cítila. Odešla jsem do pokoje, kde jsem se převlékla. Byl konec ledna, Harryho narozeniny se každým dnem blížili a já si jako každý rok musela zamítnout tu nutnost mu aspoň napsat zprávu.

Vzala jsem si bílý svetr, což asi nebyl úplně dobrý nápad, když jsme měli namířeno do restaurace.

Hodila jsem na sebe svůj béžový kabát a na hlavu si dala huňatou čepici, hrozně jsem se těšila, jen tak si užít večer, aspoň přijdu na jiný myšlenky. Došla jsem za Evanem, který dojídal jídlo, které jsem mu nachystala.

Hned co dojedl, došel zase k věšáku, kde si vzal zpátky bundu. Připadala jsem si trochu blbě, že jsem ho ani nenechala si odpočinout, ale kdyby nechtěl jít, řekl by mi to, na to ho znám až moc dobře.

Natáhl po mě ruku, takže jsem k němu přispěchala a propletla své prsty mezi ty jeho. Přesto, že jsem k němu necítila nic moc silného jsem ho měla opravdu ráda. Byl tu pro mě v tom nejhorším.

Procházeli jsme se po zasněženém New Yorku, jak já to tu milovala. Nikdy mě to nepřestalo bavit, jen tak se tady procházet a koukat na všechny ty obrovské budovy. Přišli jsme do naší oblíbené restaurace, která se nacházela asi půl hodiny pěšky od našeho bytu, spíš teda mého bytu, Evan se ke mně před pár týdny nastěhoval. Dával mi polovinu na nájem, což se i hodilo, nevydělávala jsem si až tolik a rodiče mi posílali jen to, co jsem opravdu potřebovala. Byl to ale můj nápad, už jsem se nechtěla tolik na ně upínat, byla jsem přeci dospělá.

Než jsme se posadili, Evan mi sundal kabát z ramen a dal ho na židli. Usmála jsem se na něj, přičemž jsem si sundala čepici a rukavice.

Objednali jsme si bílé víno, které jsem měla nejradši. Povídali jsme si, říkal mi, co dnes bylo v práci, zatímco já mu řekla o škole. Studovala jsem stejný obor jako on, takže mi se školou dost pomáhal.

Jakoby se najednou všechno kolem mě zastavilo, když jsem se poprvé za celou dobu podívala na dveře a dovnitř vešel on. Málem se mi zastavilo srdce, to nemohl být on, už mám halucinace. Co by dělal by New Yorku? Rychle jsem zamrkala, jako by potom měl snad zmizet, ale nestalo se.

,,Hned se vrátím,"řekla jsem, zatímco jsem se začala zvedat, musela jsem to rozdýchat, třeba to bylo vzduchem.

,,Děje se něco?"cítila jsem na své dlaní jeho ruku, s jemným úsměvem jsem zakroutila hlavou a rychle odešla na záchody. Opřela jsem se o umyvadlo. Zrychleně jsem dýchala. Na tohle jsem nebyla připravená, třeba to byl vážně jen nějaký přelud, občas se mi zdávalo, že ho někdy vidím, ale okamžitě zmizel, tak proč se to tentokrát nestalo?

Sakra, Primrose, uklidni se. A co kdyby tu byl? Už je to několik let, všechno je to pryč.

Zhluboka jsem se nadechla, než jsem zase vyšla ven, ale jakmile jsem zamířila za Evanem, u jednoho stolu jsem ho viděla. Byl tam s nějakou starší ženou, nemohla jsem vědět, kdo to je, protože seděla zády ke mně, narozdíl od něho. Chtěla jsem bez dalších okolků jít zpět k Evanovi, jenže najednou se můj pohled spojil s jeho. Vypadal úplně stejně, akorát o trochu starší. Pod jeho očima byly kruhy od nejspíš dlouhého bdění. Vypadalo to, jakoby nespal už několik dní. Jeho vlasy byly docela krátké, stejně jako když jsem ho opouštěla. Utvořil se mi v krku knedlík. Jeho oči se vůbec nezměnily, i z téhle dálky jsem to dokázala poznat.

Zatřásla jsem se, už jsem tu nemohla být ani minutu, až moc to bolelo a začínala jsem pociťovat mokro v očích.

,,Evane, můžeme jít? Já...necítím se dobře,"přišla jsem k němu, zatímco jsem si začala oblíkat kabát. Nakrčil obočí, ale nic víc neříkal. Zaplatil naše víno, skoro nic jsme vypít nestihli, večer se vyvíjel jinak, než jsem doufala.

Šla jsem napřed ven, obličej jsem si vložila do dlaní, snažila jsem se ten pohled vytlačit z hlavy, ale nešlo to. Byl tam, přímo přede mnou a já mohla vidět jen tu bolest, kterou jsem mu způsobila a kterou jsem způsobila svým odchodem sobě. Všechno se to vrátilo, jako bych to měla vše zažít znovu.

Najednou se kolem mého předloktí omotala ruka, myslela jsem, že je to Evan, jenže ten stisk byl jiný, poznala jsem ho, byl tak známý. Zachvěla jsem se, prala jsem se s ním, nechtěla jsem mu čelit, jenže potom vyhrál. Zvedla jsem na něj oči, stál tam, jeho oči zářily do těch mých a mně se zatajil dech.

,,Prim?"

________

Tak máme tu úplný konec, nechala jsem to trochu otevřené, je tu hodně velká šance, že napíšu ještě druhý dil, protože psát tenhle příběh me neskutečně bavilo<3 doufám, že se vám příběh líbil tak, jako mě, protože i přesto, že je to neskutečné klišé jsem na sebe docela pyšná<3

Děkuju všem za čtení a podporu po celou tu dobu, nebudu tu vypisovat, komu všemu bych chtěla poděkovat, protože bych nejspíš na někoho zapomněla, ale děkuji moc všem, kteří hlasovali a komentovali, nebo mi dávali rady co a jak<3 jsem za to všechno vážně moc vděčná<3

Ještě jednou moc děkuju, je to vlastně můj úplně první dopsaný příběh, takže si hrozně vážím, že jsem vlastně díky vám jsem si tohle mohla zažít, děkuju ♥️

Uvidíme se u nového příběhu <3

- millionpiecesofheart<3