Fine Line | FF h.s. ✓

XX.

Konečně jsem odemkla dveře od domu, který jsem nazývala svým domovem. Byla jsem tak šťastná, že jsem konečně zpátky.

,,Rose!"přišla ke mně rychle mamka s úsměvem na tváři a hned mě objala. Natiskla jsem se na ní co nejvíc. Tak hrozně jsem potřebovala, aby mě držela.

Začínala se odtahovat, ale já ji nenechala, takže jsme se ještě nějakou dobu objímali. Řekla jsem jí, že jsem unavená z cesty, takže ji řeknu jak jsem se měla až později. Vysprchovala jsem se, protože po šesti hodinách v autobuse jsem se cítila ještě víc nechutně než ráno.

Hlavu jsem položila na polštář, dokonce i ten polštář mi chyběl. Byly to dva dny, ale mě to přišlo, jako bych doma nebyla měsíce. Objala jsem deku, přičemž jsem zavřela oči, abych si na chvilku zdřímla, což se mi povedlo, musela jsem být opravdu hodně unavená.

Často, když odpoledne spím, není mi potom dobře. Ta chvíle byla teď. Snažila jsem se bolest hlavy a břicha trochu zahnat vodou, ale skoro vůbec to nepomohlo. Když jsem se vracela do postele, ukopla jsem si malíček, takže se mi chtělo nehorázně brečet. Nesnáším tu bolest, už se mi to nestalo několik let.

Jen co jsem se uklidnila, lehla jsem si do postele, abych hrozný pocit po celém těle trochu zaspala, ale nešlo to. Musela jsem se až smát moji naivitě, že bych vážně znovu usnula. Došlo mi, že jediná možnost je zkusit jít ven na vzduch.

Začínalo se stmívat, proto jsem se rozhodla vyjít ven na zahradu, kde jsem se posadila na lavičku. Vzala jsem si skicák, do kterého jsem začala něco čmárat. Potřebovala jsem nějak vyventilovat moje smíšené emoce.

,,Copak tu děláš?"sedl si vedle mě táta. Zvedla jsem hlavu od sešitu s jemným úsměvem.

,,Potřebovala jsem na vzduch,"koukla jsem se do dálky. Ze zahrady nebyl výhled moc daleko, ale sama o sobě byla docela veliká a hezká.

,,Poslední dobou se chováš jinak, neděje se něco?"položil mi ruku na koleno, což mě donutilo se usmát. Měla jsem úžasné rodiče, že jsem se tázala sama sebe, jestli si je vůbec zasloužím.

,,Nechci o tom mluvit, ale jsem v pohodě,"usmála jsem se na něj. Otevřel náruč, takže jsem se k němu zachumlala do objetí.

,,Jsme tady s maminkou pro tebe, dobře? Kdykoliv se bude něco dít, můžeš za námi s čímkoliv přijít,"pohladil mě třikrát po zádech. Vždycky to takhle dělával, už když jsem byla malá.

,,Já vím, děkuju,"usmála jsem se při objetí. Ještě chvilku jsme jen tak seděli. Ten čerstvý vzduch mi opravdu pomohl, už mi nebylo tak zle jako předtím. Táta musel do ordinace, takže jsem zůstala na zahradě zase sama. Mamka byla na nějaký večeři s kamarádkami, za což jsem byla ráda, konečně nezůstávala celý den doma. Dala jsem nohy na lavičku a obmotala jsem paže okolo lýtek. Slunce pomalu zapadalo, což mě donutilo zívnout. Chtěla jsem spát, ale věděla jsem, že mi to nepůjde, proto jsem na zahradě nějakou dobu ještě zůstala.

Vůbec nic jsem nevnímala, ale potom jsem uslyšela nějaký pohyb v domě. Divila jsem se, protože táta byl v práci a mamka se měla vrátit až někdy kolem desáté večer. Otočila jsem hlavu, abych se mohla přes velké francouzské okno podívat dovnitř. Nikoho jsem neviděla, proto jsem vstala. Vzala jsem tenisovou pálku, o které jsem ani nevěděla, že ji máme a šla jsem dovnitř. Bušilo mi srdce, jelikož jsem se hrozně bála.

,,Haló?"slyšela jsem nejspíš z kuchyně. Po chraplavým hlasu mi hned došlo, kdo to je. Vyšel z kuchyně a uviděl mě tam stát se tenisovou pálkou v ruce, nejspíš tomu se uchechtl.

,,Co tady sakra děláš?! Měla jsem strach, Harolde,"koukala jsem naštvaně, protože jsem naštvaná byla. Jak se sem vůbec dostal?

,,Zvonil jsem, ale nikdo nepřišel. Bylo otevřeno, tak jsem se bál, jestli se třeba něco nestalo,"přišel ke mně blíž, což mi rozbušilo srdce ještě víc.