Fine Line | FF h.s. ✓

LVI.

Procházela jsem po chodbě, byla jsem jakási šťastná, všechno mi přišlo najednou správně. Jediné, co jsem potřebovala udělat bylo se omluvit Louisovi. Byl to můj kamarád a já ho nechtěla ztratit, přehnala jsem to, měl přece svoje starosti. Sakra má dítě, nemohla jsem si stěžovat, že na mě nemá čas.

Dala jsem si věci do skříňky, než jsem vyšla před školu. Rozhlížela jsem se, potřebovala jsem ho najít.

Po chvilce jsem se zahleděla do dálky ke stromu, Louis stál o nej opřený a potahoval z cigarety.

Přišla jsem k němu, podíval se na mě, styděla jsem se za sebe, takže jsem byla trochu nervózní a malinko jsem se třásla.

,,Louisi já...chtěla jsem se ti omluvit,"koukala jsem se do země, ale nakonec jsem se donutila podívat na něj. Jeho zářivě modré oči mě pozorovali, po chvilce se pod jeho víčky objevily vrásky od úsměvu. Natáhl se, aby hodil cigaretu do koše.

,,No tak pojď ke mně,"otevřel náruč a já se musela zasmát, konečně jsem se uvolnila. Objala jsem ho a cítila jsem, jak se jeho potetované ruce ovívají okolo mého těla. Byla jsem tak ráda, že jsem poznala takové lidi jako tady. Věděla jsem, že i kdybych odešla, naše přátelství by se nerozdělilo.

Louis mě doprovodil až domů, protože šel mým směrem k sobě, takže jsme si tak nějak povídali. Říkal mi o tom s Amber, věděla jsem, že kdyby nebylo Lucase, bral by to mnohem hůř. O stěhování mých rodičů jsem se ale nezmínila, proč taky? Bylo hodně o čem mluvit. Povídal mi o tom, jak se má Lucas. Jezdil tam každý víkend. O Jenně se moc nezmiňoval, ale tak nějak jsem cítila, že Louis chce, aby byli jako rodina. Myslela jsem na Amber, ale věděla jsem, že to chápe. Louise měla ráda a chtěla pro něj to nejlepší, stejně jako já.

Stáli jsme před mým domem, řekl mi, že se dnes má ještě sejít s Amber, prý to minule bylo spíš o hádání a oba se chtěli usmířit, protože se měli navzájem rádi, rozuměli si, ale docházelo mi, že mu na Jenně stále hodně záleželo. Navíc s ní teď dokonce měl dítě. Byla jsem si skoro jistá, že spolu stejně nakonec skončí.

Rozloučila jsem se s ním, objali jsme se a já potom zašla dovnitř do domu.

Naši tu nebyli, už včera letěli do Birminghamu kvůli novému domu a ordinaci, měli se vrátit dnes v noci, takže jsem radši trochu poklidila, aby si nemysleli, že jsem nic neudělala za dobu, co tu nebyli.

Sedla jsem si na gauč, přičemž jsem se natáhla pro ovladač, abych zapla televizi do pozadí. Začala jsem hledat na notebooku nějaký byt na pronájem, přece jen mi bylo jasný, že rodiče nebudou kvůli mě platit tak velký dům, ani to nebylo potřeba. Chtěla jsem jen něco hodně jednoduchého, stejně to bude jen na pár měsíců, nemusí to být něco dokonalého, jen aby to bylo blízko škole.

Po chvilce mě to hledání unavilo, pár inzerátů jsem si uložila, abych je zítra mohla ukázat rodičům. Opřela jsem se a sledovala televizi. Byla tam nějaká indická telenovela, což se mi nějak nepozdávalo, takže jsem to přepnula na jinou stanici.

Začínala jsem se nudit, nešlo mi spát, takže jsem vypla televizi a šla jsem do pokoje. Rozhlížela jsem se po něm, bylo tu několik zabalených krabic. Myslela jsem si, že se do týdne odsud přestěhuju do jiného státu, ale já se budu stěhovat jen o pár ulic dál. Musela jsem se nad tím pousmát.

Přešla jsem až k francouzskému oknu, které vedlo na balkón. Posadila jsem se na křeslo, milovala jsem to tady. Hned po New Yorku jsem měla Charleston asi nejradši. Jediná nevýhoda byla, že tu bylo pořád horko a já byla spíš zimní typ.

Když jsem se dozvěděla, že mě na Columbijskou vzali, málem jsem skočila do stropu. O tom jsem Harrymu řekla hned, tak proč bylo tak těžké mu říct o Birminghamu? Naštěstí teď už jsem to nemusela řešit.