Fine Line | FF h.s. ✓

XXIX.

,,Co tady chceš?"zavřel za sebou dveře. Očividně nechtěl, aby nás někdo slyšel. Muselo to znamenat, že tam někdo byl. Nejspíš Anthony. Měla jsem štěstí, že mi nepřišel otevřít zrovna on.

,,Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku,"byla jsem dost nervózní. Opřel se zády o dveře, prohlížel si mě. Chtěla jsem se přestat červenat, ale vůbec to nešlo. Byla jsem ráda, že jsem sem šla. Aspoň jsem si byla jistá, že je v pořádku. Teda pokud se to tak dalo nazvat. Měl několik modřin na obličeji, byl unavený. ,,Viděla jsem tvoje auto."

,,Hm,"bylo všechno, co z něj vyšlo. Povzdechla jsem si. V tu chvíli jsem litovala, že jsem tady. ,,To auto dopadlo o dost hůř, než já." Zvedla jsem na něj konečně hlavu ze země. Až teď jsem se odhodlala kouknout mu do očí. To, že mi něco řekl, byl pokrok.

,,Vyděsilo mě to,"řekla jsem upřímně, ale zase jsem musela svůj pohled odtrhnout, jinak bych se nejspíš rozbrečela a to jsem si opravdu nemohla dovolit. ,,Ale už vím, že jsi v pořádku, takže zase půjdu. Stejně se mnou asi nechceš mluvit,"otočila jsem se a chtěla jsem sejít ze schodů. Bůh mě ale vyslyšel a jeho hlas mě zastavil.

,,Počkej,"nechtěl, abych odešla. Okamžitě jsem se na něj otočila. ,,Jen jsem ti chtěl říct, aby si sem už nechodila. Nechci tě mít blízko sebe." Jeho slova mě zasáhla opravdu hluboko. Jediné, čeho jsem se zmohla, bylo lehké přikývnutí. Slyšela jsem, jak se znovu zavírají dveře. Zhluboka jsem se nadechla. Samozřejmě, že jsem se okamžitě chtěla propadnout do hrozného pláče, ale něco mi přeplo v hlavě. V tu chvíli jsem se rozhodla pro zásadní věc. A to tu, že moje snažení končí.

_

,,Tohle ti řekl?"zeptala se mě Amber v telefonu. Hned jakmile jsem došla domů, zavolala jsem jí. Potřebovala jsem to někomu říct. Věděla jsem, že Amber je tu pro mě kdykoliv. Snažila jsem se být silná. Opravdu jsem všechno přehodnotila, když Harry se mnou nechce mít nic společného, pak mu nebudu otravovat život. Bolelo to, opravdu silně, ale lepší vědět teď, že už je úplný konec, než později.

,,Jo, tímhle se to uzavřelo. Jsem za to vážně ráda, i když to bolí, aspoň si nemusím vkládat žádné falešné naděje do hlavy,"vytáhla jsem ze šuplíku skicák. Z telefonu jsem začala slyšet nějaký hluk.

,,To jsem za tebe ráda. Hele když tak můžeme zavolat později, mamka potřebuje, abych pohlídala Joshe, zatím,"řekla pozitivně. Josh byl její nejmladší bratr. Opravdu jsem jí obdivovala. Byla nejstarší sestra čtyř mladších bratrů. Muselo to být hrozně náročné, ale ona to perfektně zvládala.

Před pár týdny jsem začala hledat vysoké školy.  Nebyla jsem si vůbec jistá, co v životě chci dělat, ale byla pravda, že mě to vždycky něčím táhlo k architektuře. Věděla jsem, že to bude opravdu těžké, ale můžu to minimálně zkusit. Od té doby jsem na tom sice nebyla psychicky dobře, ale když jsem se potřebovala odreagovat, vždycky v mém repertoáru bylo kreslení. Začala jsem tak trochu trénovat na přijímačky. Někdy na začátku nového roku by měl být na Columbijské univerzitě den otevřených dveří. New York byl vždy můj velký sen. Žili jsme tam, rok, ale já tam chtěla být pořád. Počasí mi lichotilo, navíc jsem milovala ruch velkoměsta. Věděla jsem, že tam se nudit nebudu. Plus jsem si zařídila na únor nějaký kurz, který by mě měl dostatečně připravit.

Kreslila jsem, na notebooku jsem při tom hledala nějakou inspiraci. Sama o sobě jsem nebyla zrovna nápaditý člověk, ale když jsem dostala inspiraci, okamžitě jsem věděla, co chci dělat a jak to chci udělat. Byla jsem zase ve svém světě, vnímala jsem jen papír a tužku, která jezdila po papíře. Proto mě docela vyděsilo, když mi zapípal mobil. Divila jsem se, když se na obrazovce objevilo jméno Nialla.