Fine Line | FF h.s. ✓

L.

Primrose's pov

Bylo mi tak hrozně blbě, pořád jsem si nebyla jistá, co jsem udělala. Důvod byl jasný, ale nepamatovala jsem si polykání žádných prášků. Měla bych přestat pít, nedopadá to dobře.

Cítila jsem se včera tak děsně, provinile. Vpodstatě jsem nutila Harryho, aby mi řekl, že mě miluje. Nenáviděla jsem se za to.

Nic jsem si nepamatovala, až na ty tři slova vycházející z jeho rtů. Miluju tě, Prim. Ozývalo se mi to pořád v hlavě a já nemohla být šťastnější, přestože to nebylo za zrovna příjemné situace, bylo úžasné to slyšet. Nevěděla jsem, jestli to myslel vážně, třeba to říkal jen proto, že ležím na lůžku v nemocnici, ale snažila jsem si to nemyslet. Hlavní bylo, že to řekl a ještě k tomu u toho málem brečel, byl tak dokonalej. Byl ten jediný, koho bych kdy mohla opravdu milovat.

Začala jsem se probírat, okamžitě mi na výhled přišlo Harryho ležící hlavu na mé posteli. Držel mě za ruku, celou noc jí nepustil.

Pozorovala jsem ho nějakou dobu, byl tak krásný. Vlasy mu padali do zmačkaného obličeje. Musela jsem se pousmát, i takhle vypadal naprosto úchvatně. Opatrně jsem druhou rukou oddělala pár vlasů z jeho čela, abych měla lepší výhled na jeho tvář, to ho ale probralo.

Začal rychle mrkat, aby si zvykl na světlo, které šlo do pokoje. Jakmile se mu zrak přizpůsobil, zadíval se na mě s jemným úsměvem. Zvedl hlavu, ale mou ruku pořád nepouštěl.

,,Měl jsem hroznej strach,"zvážněl. Stiskla jsem jeho ruku, přičemž jsem se pousmála. ,,Jsem hroznej idiot."

,,Ne, Harry, já...neměla jsem tě do toho nutit, nevím, jak se cítíš, nemusím to vědět, jen chci být s tebou. Jestli si to včera myslel jen z lítosti, chápu to,"snažila jsem se držet úsměv, ale cítila jsem, jak se mi jemně třásly koutky. Nebyla pravda, že bych nechtěla, aby to myslel vážně.

,,Prim, nikdy bych ti to neřekl z lítosti. Miluju tě,"pozoroval mě, musel si všimnout, jak moc se mi ulevilo.

,,Taky tě miluju,"dívala jsem se na něj s úsměvem o který jsem se teď už snažit nemusela, zůstal mi na tváři upřímný velký úsměv. Tak nějak jsem zapomněla na to, jak hrozně špatně mi bylo. Musela jsem se asi nějak přiotrávit. ,,Co se ti stalo?"zadívala jsem se na jeho dlaň, už můj úsměv nahrazoval starostlivý výraz.

,,Eh...praštil jsem do zdi,"podíval se na chvíli na svou ortézu. Vyděsila jsem se.

,,Proč si to udělal?"

,,Udělala sis to kvůli mě, ty prášky, vzala sis je proto, že jsem ti to neřekl, i když jsem to věděl,"sklopil pohled k zemi.

,,Ne, takhle to nebylo,"zakroutila jsem hlavou, než jsem pokračovala, ,,udělala jsem to proto, že jsem na sebe byla naštvaná, protože jsem tě nutila říct něco, co pro tebe je těžké. Neměla jsem."

,,Achjo, Prim, ty seš trdlo,"jemně se zasmál, musela jsem se taky trochu zasmát.

,,A to na tý pláži, nemyslela jsem to vážně. Nedokázala bych tě nenávidět, nikdy,"dívala jsem se mu přímo do očí. Pousmál se. Nahnul se ke mně a políbil, když v tom někdo zaklepal.

Harry se odtáhl, když dovnitř vešla doktorka s nějakou sestřičkou. Ptali se mě, jak se mám, jestli se cítím líp, tak jsem jim popravdě řekla, že ano. Díky Harrymu jsem na tu bolest nedokázala myslet. Řekli mi, že tu budu ještě minimálně do zítra. Museli mi vypumpovat žaludek, za což jsem se cítila nehorázně trapně. Úplně jsem viděla, jak budou rodiče naštvaní. Přehnala jsem to, tak moc jsem to přehnala.