Fine Line | FF h.s. ✓

XXXVI.

Stála jsem nad její postelí, ležela tam, úplně bledá, jako bez života. Ukázalo se, že jí selhaly ledviny, táta věděl něco o tom, že jí ty ledviny nepracovali správně, ale doktoři s tím prý nemohli nic dělat, což jsem nechápala, ale musela jsem to respektovat, jen jsem doufala, aby byla v pořádku.

Spadla mi slza, přičemž jsem jí chytla za ruku. Měla by se co nevidět probrat, ale pořád byla možnost, že se něco pokazí a já už ji nikdy neuvidím se usmívat. Ta myšlenka mě rozežírala zevnitř, nedokázala jsem si bez ní představit život, nechtěla jsem si to představit.

Chtěla jsem u mamky zůstat, věděla jsem, že musím být s ní, ale táta mi to nedovolil. Chtěl, abych si odpočinula, přitom on vypadal ještě víc unaveně než já, ale abych mu nepřitěžovala, rozhodla jsem se souhlasit. Vzala jsem si auto s tím, že pro něj zítra ráno přijedu. Společnost Amber a Harryho mi opravdu pomohla přesto, že se ti dva nemohli vystát. V tu chvíli jsem na Harryho nedokázala být naštvaná. Nemyslela jsem na nic jiného, jen na to, aby mamka byla v pořádku.

Dojela jsem v pořádku domů, dala jsem vědět tátovi, aby neměl strach. Cítila jsem se doma sama, ale nechtěla jsem už nikoho otravovat, přišlo mi, že už jsem byla všem na obtíž, i když to nebyla pravda.

Udělala jsem si jídlo, které jsem hned následně snědla, ale nechutnalo mi, vůbec jsem neměla náladu na jídlo, ale kručelo mi v břiše, takže jsem to do sebe nějako nasoukala.

Umyla jsem si obličej, převlékla jsem se do tepláků a Harryho mikiny, kterou jsem ještě měla z pondělí stále u sebe. Stále voněla po něm, což mě malinko rozveselilo. Tak moc jsem ho chtěla u sebe, ale už jsem se trochu vrátila do reality, takže jsem na něj byla trochu nazlobená. Doufala jsem, že ho aspoň napadne se mi omluvit nebo tak. Vešla jsem do obýváku, kde jsem si lehla na gauč, zapla jsem si Netflix na televizi a začala jsem hledat ten nejšťastnější film, který jsem mohla. Napadla mě pohádka Lorax, byla to moje oblíbená animovaná pohádka a přestože jsem u ní vždy brečela, byla úžasná.

Zrovna jsem byla v části, kdy Ted získal semínko stromu, nejnapínavější část, ale najednou zazvonil zvonek. Musela jsem pohádku stopnout. Došlo mi, že mě to opravdu přivedlo na jiné myšlenky. Nadechla jsem se, než jsem otevřela dveře, před kterými stál Harold. Sjel mě pohledem, proto jsem věděla, proč se mu objevil úšklebek na rtech. Měla jsem na sobě jeho černou mikinu, kdyby nebyla tak velká, možná by ani nebylo poznat jestli je jeho.

,,Co tu děláš?"zkřížila jsem paže na hrudi. Oči jsem měla oteklé od slz, bylo to samozřejmě proto, že jsem měla strach o mamku, ale i díky té pohádce. Jenže jsem stále byla naštvaná. Když jsem si vzpomněla na Emmu, jak jela po Harryho hrudi, udělalo se mi zle.

,,Mrzí mě to, Prim. Vím, že jsem kretén, prosím nech mě tu být pro tebe, hm?"snažil se znít úplně nevinně, nejhorší bylo, že jsem mu to úplně všechno hltala.

Povzdechla jsem si. ,,Bolí to, Harry,"už zase se mi slzy dostávaly do očí. Věděla jsem, že mluvím o mojí milované mamince, ale myslím, že se tam zamíchala i ta žárlivost, kterou jsem se snažila hnát pryč z mé mysli. Ovinul okolo mě své paže, zatímco já své schoulila do jeho objetí. Vzlykala jsem mu do hrudi, přičemž mě pevně objímal. Přesně tohle jsem tak moc potřebovala, cítila jsem se v jeho objetí bezpečně.

,,Já vím, bude to dobrý, neboj,"jezdil rukama po mých zádech, občas mě pohladil po hlavě a mně nepřestávaly téct slzy po tvářích. Jeho tričko už muselo být asi úplně mokré od mých slz. ,,Mám tě rád, Prim, zatraceně moc,"pošeptal a mě to zahřálo po celém těle. Malinko se mi nadzvedly koutky, takže se na mé tváři vytvořil malý úsměv.