Fine Line | FF h.s. ✓

XXVIII.

Poslední čtvrtek v listopadu. Co to pro mě znamená? Díkůvzdání. Tenhle svátek jsem nikdy moc nemusela, teď jsem ho měla ráda jen proto, že dostaneme nějaké to volno. Mamka pořád musela chodit nakupovat kvůli slevám. Dokonce začala chodit na jógu, přišlo mi, že je nějaká šťastnější, za což jsem byla opravdu ráda, ale nakupovat se mi vážně nechtělo.

Byli jsme domluvení, že se celá rodina sejde u babičky v Greenvillu. Byla jsme ráda, že své příbuzné zase uvidím, hlavně teda babičku. Slíbila jsem jí, že za ní budu jezdit každý měsíc a porušila jsem to, za což jsem se na sebe neskutečně zlobila. Věděla jsem, že by mi to prospělo.

V podstatě celý týden jsem se snažila nějak odreagovat od přemýšlení nad Harrym. Nad námi. Chyběl mi, hrozně moc mi chyběl. Kdykoliv jsem ho viděla, jenom jsem chtěla, aby mě políbil. Aby mi omotal ruce kolem pasu a řekl, že mi odpouští. To se ale nestalo, bohužel ho ani nemůžu vinit. Ztratil ve mě důvěru. Pokaždé když jsem na to jen pomyslela, udělalo se mi zle. Chtěla bych ho mít u sebe, tak moc bych byla šťastná, kdyby se najednou objevil u mě v posteli a hrabal se mi ve vlasech svými dlouhými prsty.

Věděla jsem, že už je čas jet, ale já prostě nemohla vyjít z postele. Tvář už jsem zase měla nateklou, každý den jsem na sebe musela patlat tunu makeupu jen proto, že jsem vypadala jako ubrečenej mimozemšťan. Dneska jsem se ale rozhodla to nechat být. Jedu jen za rodinou, nemusím přeci vypadat nějak úžasně.

Na poslední chvíli jsem se z džínů převlékla do sukně pod kolena. Řekla jsem si, že to bude slušnější než roztrhané skiny.

Nasedla jsem na zadní sedadlo auta. Batůžek jsem položila vedle sebe. U babičky bylo v plánu spát, protože tří hodinová cesta je docela náročná, navíc si táta asi chtěl dát pivo. Byla pravda, že jsem mohla domů řídit já nebo mamka, ale rozhodli jsme se nechat to být. Aspoň budeme s babičkou déle, když stejně máme volno.

Chystání rodinné večeře s tetami, mamkou a babičkou mě dost dobře převedlo na jiné myšlenky, než byl Harry. Skoro pořád jsem dělala něco špatně, protože jsem se nemohla soustředit, takže mě furt všichni opravovali. Nakonec jsem se tak soustředila, že jsem na Harryho ani nepomyslela. Krocana jsme naplnili nádivkou a dali ho konečně do trouby. Babička měla nějakej speciální recept, který se dědil už po několik generací, takže byl krocan dokonale propečený a výborný.

,,Takže ty nemáš žádného přítele?"začala na mě najednou mluvit jedna moje o rok mladší sestřenice. Hodila jsem na ní nechápající pohled. ,,No já teďka chodím s jedním sexoušem, je mu dvacet." Málem mi vypadli oči z důlků. Jessica byla vždycky taková, ale myslela jsem, že už se trochu sklidnila. Bylo jí jen šestnáct sakra.

,,Nemám přítele,"zabolelo mě to. Ani jsme se oficiálně s Harrym nerozešli, ale tak nějak mi došlo, že už spolu nejsme. Radši jsem od ní odešla, jinak by mi začala říkat, jak je její přítel úžasný.

Harry's pov

Ty obleky už mě začínaly trochu štvát. Samozřejmě, vybíral jsem si je sám, ale nebavilo mě furt být na nějakých akcích s Anthonym. Nechtěl jsem ho podporovat, sralo mě to.

Byl jsem domluvený s tátou, že za ním na díkůvzdání pojedu. Byl by tam jinak sám, protože s Theou ještě nebyli tak dlouho, aby spolu trávili díkůvzdání. Nejradši bych teď byl s Prim, ale po tom, co se stalo jsem s ní nechtěl mluvit. Věděl jsem, že bych se neudržel. Zatraceně jsem jí potřeboval, jenže ona mě tak zranila. Nechtěl jsem si to přiznat, ale byl jsem tak naštvaný a zlomený.

Jakmile jsme přijeli z akce domů, vyběhl jsem do pokoje, abych ze sebe shodil oblek. Navlékl jsem na sebe černé rifle, k tomu jsem si vzal bílou košili a ze stolku jsem sebral klíče. Anthonymu jsem ani nic neřekl, prostě jsem sedl do auta. Když se mi povedlo nastartovat, vyjel jsem směrem do Westoe. To město jsem nenáviděl, ale chtěl jsem být s tátou. Nikoho jinýho jsem neměl. Jen jeho a Prim, jenže s tou jsem být nemohl. I kdybych za ní teď chtěl jet a všechno jí odpustit, určitě by nebyla doma. Je přece díkůvzdání, jsem si jistý, že jeli za její babičkou do Greenvillu.