Fine Line | FF h.s. ✓

LIV.

Ráno, když jsem se vrátila domů, vyslechla jsem si od rodičů přednášku, že tohle už nikdy nesmím udělat. Připadala jsem si jako malé dítě. Stejně jsem je skoro vůbec nechápala, já jsem byla ta, která má být naštvaná. Tajili mi to tak dlouho a tajili by mi to ještě dýl, kdybych je nenačapala.

Ptala jsem se jich, kam se budeme stěhovat, říkali, že do Birminghamu, hlavního města Alabamy.

Okamžitě mě napadlo, že bych tu mohla zůstat. Za pár dnů mi mělo být osmnáct, takže bych to určitě sama zvládla. Jenže jsem si nebyla jistá, že bych dokázala opustit rodiče. Už teď jsem věděla, jak těžké pro mě bude jí na vejšku. Vždy jsme dělali vše spolu.

Potřebovala jsem si o tom s někým promluvit. Amber na mě byla nejspíš stále naštvaná, což jsem si poté ve škole potvrdila. Hrozně mě to mrzelo, protože jsem se snažila celou dobu dělat to nejlepší pro ní.

Seděla jsem v lavici, byla jsem pořád nějak mimo z toho všeho. Všechno se najednou nahromadilo a já už si vůbec nebyla jistá, jestli to můžu zvládnout. Připadala jsem si úplně bezmocná, emoce se na mě hrnuly ze všech stran. Bohužel jsem věděla, že za mě to nikdo nevyřeší. Chtěla jsem to Harrymu říct, tak moc, ale prostě mě něco vždy zastavilo.

,,Ahoj,"uslyšela jsem mě dobře známý hlas. Natočila jsem hlavu na Louise, který si sedl na místo vedle mě.

,,Co tak najednou?"vrátila jsem pohled k lavici. Stále jsem na něj byla nějak naštvaná. Myslela jsem, že je tu pro mě, ale on se mi neozval už několik týdnů.

,,Co tím myslíš?"

,,Říkáš mi, že jsi můj kamarád, ale přitom necháváš svoji bejvalou, aby na mě byla naštvaná proto, že jsem chránila tvoje tajemství. Navíc si se mi neozval už několik týdnů, naposledy jsme byli spolu venku ještě před tím, než jsi zjistil, že máš Lucase,"možná až moc prudce jsem na něj vyjela. Nejspíš jsem si potřebovala na někom vylít vztek, který jsem cítila k sobě.

,,Rose...mrzí mě to,"zněl upřímně, ale mě to napěnilo ještě víc.

,,Všechny všechno mrzí, ale že by se někdo vážně zajímal, to ne,"posbírala jsem si věci a vylítla jsem z lavice. Přišla jsem na záchody, kde jsem batoh položila na zem do kabinky. Sjela jsem po zdi až dolů a z mých očí vytrysklo několik slz.

Bylo toho na mě moc, všechno se na mě navalilo v tu samou chvíli.

Málem jsem si vytrhla všechny vlasy, jak jsem se snažila uklidnit. Zhluboka jsem dýchala. Přece jsem se nemohla složit při každé příležitosti.

Někdo zaklepal na kabinky, rychle jsem si otřela slzy, batoh jsem hodila na záda, ale než jsem vyšla, uslyšela jsem Amber.

,,Rose?"

,,Co chceš?"snažila jsem se znít tak, jako bych před chvílí nebrečela.

,,Jsi v pořádku?"zněla ustaraně. Přesto, jak moc jsem se snažila být klidná, znovu jsem se rozbrečela. Tekly mi slzy po tvářích, podívala jsem se do stropu. Byla jsem na sebe tak naštvaná.

Otřela jsem si hřbety dlaní slzy z líček, než jsem konečně otevřela dveře, před kterými stála Amber. Vypadala smutně, nevěděla jsem, jestli to bylo kvůli mě nebo kvůli rozhovoru s Louisem. Možná to bylo oboje.

,,Jsem v pohodě,"přikývla jsem, přičemž jsem přišla k zrcadlu. Vypadala jsem děsně, oči jsem měla úplně rudé a nateklé. Styděla jsem se za sebe.

,,Rose, promiň mi to, co jsem řekla já...vím, že jsem neměla. Nechci, aby ses kvůli tomu cítila blbě,"zkřížila si ruce na hrudi, opravdu vypadala starostlivě.