Fine Line | FF h.s. ✓

XLVII.

Harry's pov

Zapomeň na to. Jak jsem na to asi měl zapomenout? Zatraceně přesně tohle se nemělo stát, neměla se do mě zamilovat. Dával jsem to za vinu jenom sobě, choval jsem se k ní tak, aby mě mohla milovat, možná jsem to tak chtěl, chtěl jsem se cítit milován, po tak dlouhé době jsem chtěl cítit, že někomu na mě opravdu záleží. Teď to tak bylo a já jí to nemohl opětovat.

Viděl jsem, jak jí to trápilo, jenže já na to nebyl připraven. Nevěděl jsem, jak jí milovat, nebo jsem si to minimálně myslel. Tak moc jsem jí nechtěl ranit, ale přesto jsem to dělal pořád dokola, čím víc jsme spolu byli, tím víc byla zraněná mnou. Bolelo mě jí takhle vidět, chtěl jsem jí říct, že ji taky miluju, ale jak můžu vědět, co je láska? Vím, jak vypadá rodičovská láska díky mým rodičům, ale takhle jsem to ještě k nikomu necítil, nevěděl jsem, jestli ty pocity co cítím se nazývají tím slovem na pět písmen.

Přes všechny mé myšlenky jsem se co nejvíc snažil, aby zbytek dne nebyl trapnej. Vzal jsem jí na oběd do restaurace, kde konečně bylo trochu teplo. Málem jsem se párkrát ztratil, ale Prim naštěstí věděla, kde jsme.

_

Bylo sedm, nervózně jsem poklepával nohou u stolu v restauraci, na které jsem se včera domluvil s tou ženou. Prim jsem vyprovodil až ke klubu, počkal jsem až tam její kamarádky přijdou a potom jsem odešel. Nechtěl jsem, původně jsem měl v plánu tam být s ní, ale tohle jsem si musel vyřešit. Bál jsem se o ní, ale domluvili jsme se, že za ní v hned po večeři dojedu, nechtěl jsem jí tam nechávat samotnou.

Štvalo mě, že si ani nemůžu objednat víno, protože mě tady nikdo nezná. Musel jsem proto počkat, až se uráčí přijít žena s zelenýma očima a světle hnědýma vlasama.

Vešla dovnitř, přičemž se nějakou dobu rozhlížela. Vypadala elegantně, měla černou sukni a sáčko na bílé košili, byla upravená. Po chvíli si mě všimla, takže se zhluboka nadechla, než se ke mně začala blížit. I když ke mně podávala ruku, nevstal jsem. ,,Přišla jste pozdě, nemám na programu jen vás."

,,Zdržela jsem se v práci,"oddělala ruku a sedla si naproti mě ke stolu. Číšník přišel a ona si objednala víno, že by se zeptala, jestli taky nechci, to ne.

,,Myslím, že byste měla začít vysvětlovat, nemám na to celý den." Ostatně ona byla ta, co se chtěla sejít, já bych to bez toho vydržel, tak proč se snažit chovat nějak mile? Neměl jsem náladu být hodný k ženě, která mě opustila bez toho, aniž bych mohl mít cokoliv proti.

,,Nemůžeš mi tykat? Přece jen, jsem tvoje máma,"dívala se na mě celkem nervózně, ale mě to oslovení dokázalo akorát naštvat.

,,Vy nejste moje máma,"upřeně jsem jí hleděl do očí, viděl jsem, jak se jí v očích zableskla slza, ale bylo mi to jedno. Tolikrát jsem jako dítě brečel, že mě moje vlastní rodiče nechtěli. Vždyť sakra před dvěma týdny jsem kvůli tomu brečel. Nehodlal jsem mít slitování.

,,Harry, snažím se to dát do pořádku,"pozorovala mě teď už spíš trochu smutně. Jakoby si mě prohlížela.

,,Trochu pozdě, nemyslíte? Kdybych vás nezastavil, utekla byste a ani byste se nepokoušela."

Přišla číšnice s dvěmi jídly. Už nejspíš objednala předem, stejně jako tenhle stůl. Nevím, jak mohla vědět, co mám rád, ale trefila se. ,,Nechceš mi o sobě něco povědět?" Svraštil jsem na ní pohled, myslí to vážně?

,,Moje jméno znáte, nic víc vědět nepotřebujete,"vrátil jsem se k jídlu.

,,Harry, prosím, nedělej to ještě těžší než to je. Třeba bychom mohli spolu nějak vycházet,"pořád se na mě dívala, což mě docela znervózňovalo. Co jsem měl asi tak dělat? Nechtěl jsem polevit, potřeboval jsem, aby věděla, jak moc mě zranila.